The Blogger

30. část

Louis' POV

Sledoval jsem svojí rodinu, jak se dívají na Harryho a cítil jsem v sobě podivné uspokojení. Byl jsem jednoduše šťastný. Opravdu jsem si přál, aby se jim Harry líbil, protože to pro mě jednoduše bylo důležité. A když jsem viděl, jak ho hned na začátku vřele uvítali, věděl jsem, že moje domněnky se potvrdily. Tušil jsem, že se jim Harry bude líbit. Komu by se taky tenhle kluk s kudrnatými vlasy a upřímnýma zelenýma očima nelíbil?

Se Stanem to bylo něco jiného. Přivedl jsem ho sem jednou a hned jsem toho litoval. Rodiče ho pozvali na nedělní oběd, stejně jako Harryho, ale hned když ho viděli, bylo zjevné, že se jim nelíbí ani trochu. Přivítali ho o dost chladněji než Harryho, i když bylo vidět, že se kvůli mně snaží své pocity vůči němu nedávat příliš dobře. Znám je ale příliš dobře a jsem dobrý v odhalování pocitů jiných lidí, takže to přede mnou neschovali.

To, že jsem chtěl, aby moje rodina Harryho poznala, ale nebyl jediný důvod, proč jsem ho sem přivedl. Chtěl jsem se jich nenápadně, až mi Harry nebude věnovat pozornost zeptat, jestli si myslí to, o čem přemýšlím od chvíle, co jsem Harryho potkal. Že je ten, koho jsem z celého srdce celé roky toužil potkat, ale zároveň ten, u koho jsem se nejvíce bál, že mi jednoho dne zkříží cestu.

Díky tomu, že jsem se ráno podíval na Harryho blog, věděl jsem moc dobře, jak je z dnešního setkání s mou rodinou nervózní. I když jsem ten blog možná ani nemusel číst, stačilo se na Harryho podívat. Choval se ale neuvěřitelně mile a slušně, jako vždycky. Byl jsem na něj pyšný. Opravdu mi záleželo na tom, aby ho moje rodina měla ráda a aby on měl rád mou rodinu.

Když jsme vešli dovnitř, nemohl jsem si pomoct a pořád jsem Harryho musel pozorovat. Rozhlížel se po domě a zapomněl skrýt překvapení ve svém obličeji. Rozhlížel se po domě skoro s úctou. Ano, dům mých rodičů je opravdu velký a luxusně zařízený. Harry možná čekal něco trochu více v mém stylu, něco jako můj byt v Londýně. Ale já prostě nejsem na takové věci, jako zdobení interiéru. Přijde mi to jednoduše zbytečné.

Máma se na mě rozzářeně usmála a já jsem jí úsměv oplatil. Bylo vidět, že na ní Harry opravdu zapůsobil. Na koho taky ne? Měl jsem pocit, že aniž by si to on sám uvědomoval, jeho přirozené charisma a milá povaha k němu táhlo lidi jako magnet. Vzal jsem ho za ruku.

„Chceš se podívat po domě?"

Harry přikývnul a zatvářil se nadšeně.

„Dávejte ale pozor, ať nevzbudíte Ernesta s Doris." Upozornila mě máma.

„Neboj, budem dávat pozor." Ujistil jsem jí a vedl jsem Harryho do prvního patra.

„Jak se ti líbí?" Zeptal jsem se ho cestou.

„Jsou skvělý. Máš úžasnou rodinu." Odpověděl upřímně. Potom ukázal kolem sebe. „Líbí se mi váš dům."

„To jsem si všimnul." Odpověděl jsem s úšklebkem. „Měl by jsi se trochu naučit skrývat své pocity, Harolde."

Harry se nepatrně začervenal.

„Takže, tohle jsou pokoje Lottie a Fizzie." Ukázal jsem na jednotlivé dveře.

„Kde jsou?" Zeptal se Harry.

Pokrčil jsem rameny. „Na prázdninách."

„Kolik jim je?"

„Fizzie patnáct a Lottie sedmnáct." Harry se zatvářil trochu zaraženě.

„Co je?"