The Blogger

16. část

Harry's POV

Zbytek rána proběhl klidně. Co to říkám, proběhl krásně, dokonale. Alespoň pro mě. Louis mi udělal snídani a skvěle jsme si popovídali. Louis byl...Louis. Jeho nálada se měnila rychlostí tornáda, jako vždycky. V jednu chvíli sršel humorem, potom se na mě mračil a znovu mi vynadal za včerejšek a nakonec se choval tak, že mi přišlo, jako kdyby se mnou snad flirtoval. Flirtoval se mnou? Nevím. Moc bych si přál aby ano, ale co se vztahů týče, jsem absolutně nezkušený, takže jsem si nebyl jistý a nechtěl jsem dělat nic, čím bych ho třeba naštval. V Louisovi aby se čert vyznal.

Jak jsem ho tak pozoroval, snažil jsem se z jeho obličeje i chování vyčíst, jestli ho nějak trápí to, že se rozešel se svým přítelem, ale ať jsem se snažil jak jsem chtěl, nepřišlo mi, že by z toho byl smutný, nebo dokonce nešťastný. A nebo je možná jen opravdu dobrý herec a svým pocitům dá průchod až potom, co odejdu. Nebo možná ne. Jak jsem řekl, Louis je moc složitá osobnost na to, aby někdo mohl pochopit to, co zrovna cítí.

Já jsem se pořád ještě necítil nejlépe. Chci říct, psychicky mi bylo pořád skvěle, ale fyzicky jsem měl obrovskou kocovinu.. Strašně mě bolela hlava a těšil jsem se, až si potom, co přijdu domů lehnu do postele a ještě se trochu prospím. Nebo možná budu prostě ležet a přemýšlet nad Louisem. To, že to je blbost mi došlo chvilku potom, co mě ta myšlenka napadla.

„Louisi, je sobota!"

Louis se na mě podíval jako na blázna. „Víš, taky mám doma tu věc, které se říká kalendář, Harolde." Utrousil. Nějak si zvyknul na to oslovovat mě „Harolde" a lhal bych, kdybych řekl, že se mi to nelíbí.

„Je deset, za hodinu je fotbal!" Zpanikařil jsem.

„Jestli jsi si nevšimnul, já ten fotbal trénuju, takže bych to měl vědět." Louis na mě vrhnul otrávený pohled.

„Já jsem na to zapomněl! Nestihnu jet domů, vezmi mě s sebou!"

„Za prvé, budu dělat, že jsem neslyšel tu první větu, protože na fotbal se nezapomíná." Zase se tvářil přísně. „A za druhé, s touhle kocovinou by jsi toho stejně moc nezvládnul. Omluvím tě. Přijď zítra."

„Víš to jistě?"

Louis přikývnul. „Neptej se, nebo si to rozmyslím."

Zbytek cesty proběhnul mlčky. Každý jsme byli až příliš ponořený do svých myšlenek, než abychom promluvili. Louis zaparkoval před mým domem. Otočil jsem se na něj.

„Děkuju...za všechno." Řekl jsem. Louis se mi zahleděl do očí. Cítil jsem, jak červenám. Proč zrovna teď.

V jednu chvíli Louis udělal nějaký pohyb rukou, ale na poslední chvíli to gesto zamaskoval tím, že si prohrábnul vlasy. Co chtěl asi udělat?

„Nemáš zač." Odpověděl nakonec.

Chystal jsem se vystoupit z auta, když mě Louis chytil za předloktí. Srdce mi zase bušilo jako o závod.

„Ještě něco Harry. Na fotbale mě oslovuj „pane trenére", žádný Louis. A zítra tě chci vidět ve skvělé formě." Potom mě pustil.

„Jak si přejete, pane trenére." Přikývnul jsem s úsměvem a vydal jsem se k domu. Před dveřmi jsem se ještě ohlédnul, ale Louisovo auto už bylo v dálce. Moc dlouho se nezdržel.

Zatímco jsem odemykal, pokoušel jsem se psychicky připravit na to, co mi řekne Anne. Nevěděl jsem, jestli bude doma nebo ne, ale odpověď přišla, jakmile jsem za sebou zavřel domovní dveře. Anne mi padla kolem krku.