The Blogger

2. část

2. Harry's POV

Musím říct, že hned u svého prvního příspěvku na mém novém blogu jsem se pořádně rozepsal. A když říkám pořádně, tak opravdu pořádně. Což znamená, že jsem popsal čtyři A4 stránky a to jsem jenom popisoval svůj záchvat paniky. Možná mám v sobě skrytého tvůrčího ducha, který se ještě neprojevil. Když se to tak vezme, slohové práce ve škole mi šly vždycky skvěle.

Ještě jednou jsem si po sobě článek přečetl a najednou jsem začínal mít pochybnosti. Zajímá to vůbec někoho? Zajímají vůbec někoho problémy cizího člověka, pokud to není psycholog, natolik, aby si o tom přečetl na internetu? To jsem nevěděl. Ale dokud to nezkusím, vědět to nebudu.

Vypnul jsem notebook a zadíval jsem se na hodiny. Bylo půl deváté večer. Opravdu jsem psaním strávil více než hodinu a půl?

Vstal jsem, abych notebook položil na stůl a bezmyšlenkovitě jsem se podíval do svého odrazu v zrcadle. Překvapeně jsem zjistil, že mám ve tvářích ďolíčky. Aniž bych si to uvědomil, spokojeně jsem se pro sebe usmíval. Musel jsem uznat, že Jane měla pravdu, jako vždycky. „Vypsat se z toho", jak tomu vždycky říkala opravdu pomáhalo. Sice jsem si nepsal deník, ale mezi deníkem a blogem na internetu snad nemůže být takový rozdíl, ne?

Při myšlence na deník jsem se zadíval na zelenou knížečku, která ležela na mém nočním stolku. Tahle věc měla být původně deníkem, o kterém mluvila Jane. Koupil jsem si ho hned ze začátku, když jsem k Jane začal chodit. V tu dobu jsem si plánoval, že se budu řídit každou radou, kterou mi dá. Pousmál jsem se. Jedinou radou, kterou jsem se od ní řídil byla ta, že mám v případě panického záchvatu zhluboka dýchat. Možná to vypadá, že k ní chodím zbytečně, ale ono prostě někdy pomáhá se vypovídat, stejně jako se vypsat do deníku. Nebo v mém případě na blog.

Otevřel jsem deník. Byl tam jediný zápisek s datumem přibližně před půl rokem. Vlastně to byla jediná, dost stručná věta: „Dneska jsem zase měl panický záchvat." Aspoň to bylo výstižné, ne? Kromě toho byl deník absolutně nedotčený.

Zakručelo mi v břiše, a tak jsem se rozhodl, že sejdu dolů do kuchyně pro něco k jídlu. Zjistil jsem, že Anne už přišla domů. Jak už jsem zmínil, nebývala doma zrovna často. Trávila hodně času v práci hodně jezdila do zahraničí.

„Ahoj mami." Pozdravil jsem ji a usmál jsem se na ní. Nenutila mě, abych ji tak oslovoval, ale bylo mi to jedno. Bral jsem jí jako vlastní mámu a myslím, že si takové oslovení zasloužila.

„Ahoj." Oplatila mi úsměv a unaveně se sesunula na židli. Zjevně náročný den v práci, nebo tak něco.

„Jedl jsi?" Zeptala se. „Jdu si něco vzít." Odpověděl jsem a otevřel jsem ledničku, abych zjistil, co bych si mohl dát. Řekl jsem si, že tousty s burákovým máslem a džemem budou nejlepší volba. Vyndal jsem z lednice potřebné ingredience a zapnul jsem toustovač.

„Jak jsi se dneska měl?" Anne mě zkoumavě pozorovala. Vypadám snad nějak divně.

„Celkem fajn." Řekl jsem.

„Měl jsi zase záchvat paniky?" Zeptala se.

„Jo. Jednou." Připustil jsem neochotně. Nerad jsem to přiznával, protože Anne si vždycky dělala hrozné starosti.

„Řídil jsi se něčím, co ti řekla paní psycholožka?"

„Založil jsem si ten...deník." Řekl jsem. Chvilku jsem zaváhal, jestli jí mám říct o svém novém blogu, nebo ne, ale nakonec jsem se rozhodl, že deník bude pro Anne bezpečnější verze. Měl jsem takové tušení, že můj nápad s blogem by se jí moc nezamlouval.

„Opravdu? To je skvělé!" Anne vypadala nadšená. „A...víš Harry, musím ti něco říct." A jéje. Takhle se tvářila vždycky, když mi chtěla říct něco, u čeho se bála mé reakce.

„Přihlásila jsem tě do fotbalového klubu u vás ve škole. Vím že ti paní psycholožka říkala, že sport ti pomůže a myslela jsem že fotbal...no, že se ti bude líbit. Zítra je první trénink." Vyčkávavě se na mě zahleděla.

Skoro jsem se začal smát. Já a fotbal? Každý ví, že sporty mi nejdou. A fotbal už vůbec ne. Nechtěl jsem jí ale zklamat.

„No...super!" Prohlásil jsem nakonec a začínal se děsit svojí první fotbalové lekce.

Potom jsem ucítil pronikavý zápach spáleného pečiva a uvědomil jsem si, že moje tousty se dosud spokojeně opékají v toustovači. Sakra! Rozběhl jsem se k němu, abych je zachránil, ale bylo pozdě. Byly z nich černé placky. Vyhodil jsem je do koše a dal jsem si opékat nové.

Mezitím jsem přemýšlel nad svou zítřejší hodinou fotbalu. Pořád jsem si sám sebe prostě nedokázal představit, jak se snažím kopnout míč do brány. To už by mi snad šlo líp, kdyby mě Anne přihlásila na balet.

Mnohem větší strach než sám ze sebe, jsem měl ale z fotbalového trenéra, který vedl školní fotbalový klub, kam mě Anne přihlásila. U nás ve škole nebyl nikdo, kdo by ho neznal. Každý kdo se s ním setkal ho popisoval třemi slovy: hezký, arogantní a namyšlený. Ano, takový podle všech byl fotbalový trenér naší školy. Z nějakého důvodu nebyl nikdo, kdo by neznal jeho jméno: Louis Tomlinson.

Další díl očekávejte v pondělí, přes víkend totiž budu pryč :)

Kde mě najít :

facebook: https://www.facebook.com/kristyna.liznerova.7

youtube: https://www.youtube.com/channel/UCQHGIGRFpEEe_imoEauHLBA

instagram: https://www.instagram.com/kris_liznerova

twitter: https://www.twitter.com/tyynal14