The Blogger

36. část

Harry's POV

Cítil jsem, jak mi hlasitě buší srdce. Dech se mi prudce zrychloval. Měl jsem pocit, jako kdyby na mě všechno kolem padalo. Musel jsem ven. Okamžitě. Potřeboval jsem vzduch.

„Už musím." Zamumlal jsem spěšně směrem k paní ředitelce. Popadl jsem fotku a bez ohlížení jsem se rozběhl ven.

„Harry, počkej! Co se stalo?" Volala za mnou, ale ignoroval jsem jí. Nezastavil jsem se, dokud jsem nebyl před bránou dětského domova. Tam jsem zabrzdil, opřel jsem se o plot a lapal jsem po dechu. Všechno bylo moc blízko. Padnul jsem na kolena, chytil jsem se za hlavu a snažil jsem se uklidnit. Cítil jsem, jak mi po tváři tečou horké slzy, ale nesnažil jsem se je zastavit. Nemělo by to cenu.

Tohle totiž nebyl jen obrovský záchvat paniky. Byla to hysterie. Bylo to zoufalství. Byl to smutek a zoufalé volání po odpovědích.

Jenom jsem tam tak klečel, s fotkou s ruce a dělal jsem všechno proto, abych se uklidnil. Věděl jsem, že kdyby mě takhle někdo viděl, nejspíš by mě odvezl rovnou do blázince. Možná by mi ale tam bylo lépe. Možná tam patřím. Moje záchvaty paniky, pocity úzkosti, strach z čehokoliv nového. Možná by mi v uzavřené místnosti s měkkými stěnami bylo nejlépe.

Byl jsem zlomený, zničený. Člověk, kterému jsem věřil nejvíce na světě, do kterého jsem vložil veškerou svou důvěru mi celou dobu zklamal. Měl jsem to vědět dávno. Nemůžu věřit nikomu. U Louise to bylo celé jenom přetvářka.

Při té myšlence mi vhrkly do očí další slzy. Tak moc jsem mu věřil. Nesvěřím svou důvěru jen tak někomu, ale jemu jsem se naprosto oddal. Nikomu jsem nikdy nevěřil tomu, jako jemu a on mě zradil.

Přes všechny slzy jsem viděl rozmazaně. Promnul jsem si oči, abych viděl aspoň trochu normálně a zadíval jsem se na fotku v rámečku. Proč mi to hned nedošlo? Jak mi to mohlo nedojít? Ta podoba mezi námi bila do očí. Vlasy, oči, úsměv, ďolíčky. Takhle by mi nebyl podobný nikdo, kdo nepatří do mé rodiny. Nikdo, kdo není můj sourozenec.

Vzpomněl jsem si na Louisovu reakci, když viděl, že jsem tu fotku našel. Byl z toho rozrušený, ale nedával to najevo. Samozřejmě. Je to dobrý herec. Hrál to stejně dobře, jako jeho city ke mně. Všechno to do sebe zapadalo. Jeho podivné chování, kdykoliv jsem se zmínil o své minulosti. Ten pocit, že mi něco tají, který jsem v jeho společnosti neustále měl. On mi opravdu něco tajil. Věděl, že se snažím zjistit něco o své biologické rodině a měl fotku mojí sestry v rámečku v obýváku, přesto se mi o tom neobtěžoval zmínit. Cítil jsem se zlomený. Jako kdyby se moje srdce, které držela pohromadě moje důvěra v Louise najednou rozpadlo na tisíc kousků, které nelze nikdy vrátit.

Znovu jsem se zadíval do tváře své sestry. A najednou, z ničeho nic, se mi v hlavě objevila vzpomínka.

Byla v ní moje sestra. Nedělala nic určitého, jen jsem jí viděl před sebou a vedle ní stál kluk, na kterého si pamatuji moc dobře. Byl starý podobně jako ona a trávili spolu hodně času. Ten kluk měl hnědé vlasy a velmi modré oči. Vždycky mě fascinovalo, jak modré jsou, ale díky jeho arogantnímu pohledu jsem se do nich nikdy nevydržel dívat moc dlouho. Také si pamatuju, že s sebou vždycky nosil fotbalový míč.

Trhnul jsem sebou. Ta vzpomínka do mě bodla, jako nůž. I když jsem si na ní celé ty roky nevzpomněl, věděl jsem, že je skutečná. Znal jsem Louise od od doby, co byl malý kluk. Stejně jako on znal mě. Místo, aby se mnou teď otřásaly vzlyky jsem seděl na zemi jako zkamenělý. To náhlé zjištění ve mně způsobilo jakýsi šok.