The Blogger

17. část

Louis' POV

Odjížděl jsem od Harryho domu a v těle jsem měl pocit, který jsem už dlouho dobu neznal. Byla to radost. Čistá radost z maličkosti. Z maličkosti, která byla malá věc pro lidstvo, ale velká pro mě, nebo jak ta věta byla.

Zároveň jsem cítil i něco, co jsem necítil ještě déle, než radost, i když jsem si tím pocitem nebyl tolik jistý. Je to zamilovanost? Opravdu Harryho miluju? Našemu vztahu by se sice zcela jistě stavělo mnoho překážek, ale po dnešku jsem věděl, že by nám to přece jenom mohlo klapat. Aspoň trochu. Znal jsem Harryho pár týdnů, ale přišlo mi, že ho znám už strašně dlouho, možná celou věčnost. Ale co když to tak opravdu je? Co když Harryho opravdu znám od doby, co byl dítě bez toho, aby to věděl? Co když je Harry opravdu...ON? Rychle jsem tu myšlenku zahnal. Není. Nemůže být. Už je to tak dlouho. Nebudu si tím kazit náladu. Aspoň dneska ne.

Na druhou stranu jsem nevěděl, co ke mně cítí Harry. Viděl jsem na něm, jak se mu udělá husí kůže a zrychlí dech pokaždé, když se k němu přiblížím trochu více, než je obvyklé, ale znamená to něco? Co když si to celé jenom namlouvám. Co když mě nesnáší za to, jak se k němu chovám? Jsem na něj přísný. Jsem arogantní. Vím to. Ale jsem prostě takový a nic, ani nikdo to nezmění. Harry ale nevypadal, že by mu to nějak vadilo. Právě naopak.

Kdyby jen věděl, co se ve mně děje, když se na něj dívám. Kdyby jen věděl, že arogance je jen moje venkovní maska. Kdyby jen věděl, že kdykoliv se na něj podívám, nejraději bych ho někde přimáčknul ke stěně a...Možná je lepší, když to neví.

Další věc je Stan. Ke svému překvapení jsem zjistil, že jeho odchod mě ani trochu netrápí. Právě naopak. Jako kdybych se zbavil zátěže. Můžu teď začít s naprosto čistým štítem. Stejně u mě byl jenom kvůli tomu, aby ho někdo živil. Nemiloval mě a já jeho vlastně taky ne, ale došlo mi to docela pozdě. Měl jsem ho vyhodit už dávno. Někdy je prostě lepší se tomu, co vás tíží postavit čelem a vyřešit to, než před tím utíkat a předstírat, že se nic neděje.

Druhý den jsem se vzbudil v půl páté ráno. Nebyl jsem si jistý kvůli čemu. Možná proto, že byl úplněk. Možná proto, že nejsem zvyklý spát na posteli sám. A nebo prostě toho, že jsem se těšil na to, až uvidím Harryho a jak jsem se snažil jak jsem chtěl, nešlo tomu zabránit.

Chvilku jsem se ještě pokoušel usnout, ale když se stánek nedostavoval, rozhodl jsem se, že raději vstanu a budu dělat něco užitečného. Začal jsem uklízet byt. Tenhle byt nikdy nebyl v nejlepším pořádku a to především proto, že tu bydlel Stan. Neříkám, že jsem nějaký milovník pořádku, ale rozhodně bych třeba nenechal ve dřezu čtyři dny neumyté nádobí. Dal jsem se tedy do úklidu. Zabralo mi to necelé dvě hodiny, ale když jsem skončil, cítil jsem se skvěle. Byt vypadal o dost lépe, když tu bylo všechno srovnané (nečekal jsem, že to vydrží nějak dlouho) a s pořádkem v bytě jako kdybych si zároveň dělal pořádek v životě.

Potom jsem si dal dlouhou sprchu. Zavázal jsem si kolem pasu ručník a obdivně jsem se prohlížel v zrcadle. Jsem marnivý. Vždycky jsem byl. A taky jsem spokojený sám se sebou. Líbí se mi moje pronikavě modré oči, ledabyle rozcuchané věci a moje vypracované tělo. A trocha zdravého sebevědomí ještě nikdy nikomu neuškodila.

Po sprše jsem si dal k snídani jen kafe a k tomu dvě cigarety, protože jsem neměl moc hlad a potom jsem se vydal na trénink. Měl jsem trochu zpoždění, ale co na tom. Oni počkají. Trochu jsem se bál, aby tam Harry byl. Co když má ještě pořád kocovinu a rozhodl se raději zůstat doma?

S příchodem na hřiště jsem rychle zjistil, že se moje obavy nenaplní. Harry čekal na hřišti spolu s ostatními, jako vždycky. Potěšeně jsem se pro seb7e usmál. Dnešní trénink si užiju.