The Blogger

6. část

6.

Harry's POV

Dokud jsem nedošel do domu a nezavřel jsem za sebou dveře, neodvážil jsem se otočit a podívat se do obličeje pana trenéra Louise.

Když jsem za sebou zavřel dveře, cítil jsem, jak to na mě jde zase. Záchvat paniky. Po takhle vyčerpávajícím dni se to sice dalo tak nějak očekávat, přesto jsem doufal, že bych se tentokrát mohl obejít i bez něj.

Roztřeseně jsem se posadil na podlahu a snažil jsem se zhluboka dýchat. Bylo mi strašné horko a srdce mi tlouklo dvakrát rychleji než obvykle. Měl jsem pocit, jako kdyby na mě stěny kolem padaly. V podstatě to bylo to samé, co vždycky. Nezbývalo mi nic jiného, než pár minut počkat, než to přejde.

Když jsem se trochu uklidnil, vstal jsem, abych si došel do kuchyně pro sklenici vody. Anne naštěstí nebyla doma. Byl jsem za to rád, protože jsem nechtěl, aby mě viděla v tomhle stavu a bylo mi jasné, že by se vyptávala na podrobnosti o mém fotbalovém tréninku. A to bylo to poslední, o čem bych s ní chtěl mluvit.

Natočil jsem si do sklenice studenou vodu a napil jsem se. Až teď mi došlo, jak obrovskou mám žízeň a tak jsem vypil asi další tři skleničky, než jsem se přepil a cítil jsem, jak mi voda žbluňká v žaludku. Na jídlo jsem neměl ani pomyšlení, a tak jsem šel do svého pokoje, kde jsem se vyčerpaně svalil na postel. Konečně jsem čas o všem přemýšlet.

Nebyl jsem si svými pocity z tréninku vůbec jistý. Na jednu stranu, zase jsem si potvrdil, že na sporty a obzvlášť na fotbal mi chybí patřičný talent. Na druhou stranu, kluci z týmu byli milí a Niall obzvlášť. Jsem si jistý, že kdybych na fotbal začal chodit pravidelně, stali by se z nás dobří přátelé. A pak tu byl ještě on. Pan trenér. Existence jménem Louis Tomlinson.

Nevěděl jsem, jestli je mi sympatický, nebo ne. Potvrdilo se mi všechno, co jsem o něm kdy slyšel. Že je namyšlený a že hraje skvěle fotbal. Že je arogantní.

Nelíbilo se mi, jak mě ztrapňoval před celým týmem. Jak si ze mě dělal legraci kvůli tomu, jak hraju fotbal. Jak mě nutil makat natolik, až jsem omdlel.

Ale pak tu byly také pocity, které jsem nedokázal vysvětlit. Přesto, že byl takový, jaký byl, svým způsobem se mi to líbilo. Líbilo se mi, jak je sám sebou a chce, aby všechno bylo po jeho. Pomyslel jsem na to, jak vypadá, jeho vlasy, tělo, oči....ty modré oči. V životě jsem takhle nad žádným klukem nepřemýšlel. Nad holkou taky ne. Nepatrně jsem se pro sebe zamračil. Je možné, abych byl...jiný?

Je pravda, že jsem nikdy s holkou nechodil, vysvětloval jsem si to ale tím, že jsem ještě nikdy nepotkal toho pravého?

Taky mi ale přišlo, že mě nesnáší. Může nesnášet člověka, kterého nezná ani den? Byl jsem pro něj jen zbytečná přítěž. Nováček, který překáží v jeho vytrénovaném fotbalovém týmu.

Měl jsem v hlavě takový zmatek, jako ještě nikdy v životě. Přál jsem si, abych si myšlenky mohl nějak utřídit, ale nedařilo se to. Rozhodl jsem se, že nejlepší bude vypsat se z toho. Na blog.

Zapnul jsem notebook a prohlédl jsem si tabulku návštěvnosti blogu. Nemohl jsem tomu u věřit. Můj blog už navštívilo přes osmdesát lidí! Možná to nebylo moc, ale na to, že jsem zatím napsal jen dva články mi to přišlo hodně. Spokojeně jsem se pustil do dalšího.

Napsal jsem tam úplně všechno. Chtěl jsem svoje neuspořádané myšlenky dostat z hlavy. Psal jsem o tom, jak mě fotbal nebaví. O svých pocitech z ostatních hráčů. O svých zmatených myšlenkách. A obzvlášť velkou část jsem věnoval Louisovi. Pochopitelně jsem nezmínil jeho jméno.

Jak jsem psal, napadlo mě, že bych o Louisovi mohl najít něco na internetu. Vyťukal jsem jeho jméno do vyhledávače google: „Louis Tomlinson!".

Moc tam toho o něm nebylo. Jako první se objevila stránka naší školy, kde bylo jeho jméno zmíněno jen s tou souvislostí, že u nás učí fotbal. Další stránka byla nějakého fotbalového klubu, ve kterém Louis zjevně dříve hrál. Byly tam výčty zápasů, ve kterých hrál a ocenění, které za to dostal. Úplně na konci článku byla fotka přibližně patnáctiletého Louise. Když jsem ho viděl, musel jsem se pro sebe usmát. Vypadal v podstatě pořád stejně, akorát že nenosil strniště a měl kratší vlasy. Jeho pohled byl ale stejně arogantní, jako když jsem ho viděl dneska.

Zadíval jsem se mu blíže do očí. Usmíval se, ale...nebyl jsem si jistý, jestli se mi to zdá, nebo ne, ale připadalo mi, že se v jeho očích zračí bolest ukrytá za arogancí. Nebo si to jenom namlouvám?

Co to děláš, napadlo mě. Sleduješ fotku svého trenéra fotbalu, když mu bylo patnáct a zkoumáš, jestli má v očích bolest nebo ne. Vrátil jsem se na stránku google a už jsem chtěl notebook zaklapnout, když mě v očích zaujal jeden titulek.

„Dítě usvědčeno z vraždy" hlásil. Chtěl jsem ho rozkliknout, ale objevilo se upozornění, že stránka je nedostupná. Proč se takovéhle věci objevují pod Louisovým jménem?

Rozhodl jsem se, že toho radši nechám. Rozhodným gestem jsem zaklapnul notebook a vzal jsem do ruky mobil. Chtěl jsem zavolat Niallovi a zeptat se ho, jestli by se mnou nechtěl jít zítra koupit nějaké věci na fotbal. Přece jenom, vyzná se líp než já. Na displeji se mi ale v tu chvíli objevila zpráva. Byla od Louise: „Ty novej, zítra je náhradní trénink. Nemůžeme si kvůli tvojí slabosti dovolit flákat se. Tak přijď , ale nejdřív si rozmysli, jestli na to máš. L."

Povzdechnul jsem si. Takže Louise zase zítra uvidím. Byl jsem rozhodnutý mu ukázat, že na to sakra mám.