The Blogger

41. část - FINÁLE

Harry's POV

O 5 let později

Nervózně jsem pozoroval svůj odraz v zrcadle. Přemýšlel jsem o tom, jak jsem vypadal v tu dobu, kdy jsem se seznámil s Louisem. Vlastně jsem se za těch 5 let moc nezměnil. Možná jsem měl trochu vystouplejší lícní kosti, protože moje tvář vyspěla, zmužněla. Měl jsem lehké strniště na tváři, ale jinak jsem vypadal úplně stejně. Hnědé vlasy mi v neuspořádaných vlnách spadaly někam k ramenům a jako obvykle odmítaly vypadat jakkoliv upraveně. Už jsem ty věčné boje se svými vlasy vzdal. Louis mi vždycky říkal, že se mu moje vlasy líbí a to mi ke štěstí a spokojenosti stačilo.

Musím přiznat, že jestli se na mě něco změnilo, byla to moje postava. Už jsem nebyl hubený, moje tělo bylo vypracované, na rukou se mi rýsovaly svaly a měl jsem břišáky, na které jsem byl náležitě pyšný. Člověk, který za mojí přeměnou stál byl samozřejmě Louis. Už mě nenutil hrát fotbal, protože viděl, jak mě to nebaví, ale začal se mnou chodit do posilovny a já jsem zjistil, že posilovna je něco, co mě baví. A obzvlášť, když tam byl Louis se mnou. Vlastně bych možná mohl dělat cokoliv na světě, kdyby přitom byl Louis se mnou. Kromě fotbalu. Ale možná právě to, že jsme každý tak jiný je důvod, proč k sobě tak pasujeme.

Naučeným pohybem jsem si naposledy rukou prohrábnul vlasy, zkontroloval jsem, jestli mám správně zapnuté knoflíčky na košili a jestli cedulka, která nesla nápis „host" a kterou jsem měl pověšenou kolem krku je rovně a nápis dopředu, aby byl čitelný. Urovnal jsem si křížek, který jsem měl na krku také pověšený a schovaný pod košilí. Posledních pět let jsem ho nosil jak talisman a zdálo se, že opravdu nosí štěstí. Vrhnul jsem poslední nervózní pohled do zrcadla. Všechno se zdálo být v pořádku.

Na tenhle den jsem čekal strašně dlouho a opravdu jsem se na něj těšil. V Londýně se totiž konalo setkání fanoušků mého blogu. Teda lépe řečeno, ti fanoušci se měli setkat se mnou a já jsem tam byl, abych jim jejich přání splnil. Bylo to prvně od doby, co jsem začal blog psát a tak jsem na to byl opravdu zvědavý.

Psal jsem blog jako koníček, jako něco co mě bavilo a skrz co jsem chtěl pomáhat lidem, které třeba trápily stejné věci jako mě. Nikdy by mě nenapadlo, že to dojde tak daleko. Ale stalo se. Přibližně před rokem začaly mít události velmi rychlý spád.

Ozval se mi pán z agentury, která hledá talentované lidi. Řekl mi, že našel můj blog a že má opravdu neskutečně mnoho čtenářů. Vlastně měl pravdu. Každý můj příspěvek měl teď něco přes sto tisíc přečtení. A potom se to stalo, aniž bych si uvědomil jak. Dostal jsem svého managera, za každý příspěvek na blogu jsem dostával zaplaceno a z blogování se stala moje práce. Vlastně to nevnímám jako práci, pořád je to pro mě něco, co mě baví.

Můj manager se jmenoval Liam, byl opravdu milý a profesionál ve svém oboru. Právě on mi zařídil tuhle akci, která měla velký úspěch. Lístky byly během dvou dní vyprodané.

„Pane Stylesi, už je čas." Řekla mi s úsměvem jedna paní, která pracovala v aréně, kde se setkání konalo. Otočil jsem se a snažil jsem se ignorovat nervózní pocit v žaludku. To by mi tak chybělo, abych teď dostal panický záchvat. I když je pravda, že za posledních několik let jsem je dostával opravdu jen zřídka. Ani jsem už nemusel chodit k psycholožce. Možná za to mohlo to, že jsem uzavřel svou minulost, nebo jednoduše mé šťastné soužití s Louisem.

„Děkuju." Poděkoval jsem jí. Mezitím se objevil Niall a Liam, můj producent. Ano, s Niallem jsme zůstali nejlepší kamarádi. „Zvládneš to." Řekl mi se širokým úsměvem a obejmul mě.