The Blogger

29. část

Harry's POV

Stál jsem u zrcadla a nejistě jsem si prohlížel svůj odraz. Za dvě hodiny se pro mě stavil Louis, aby mě odvezl za svojí rodinou, s kterou máme strávit nedělní oběd.

Co si mám na sebe proboha vzít? Už asi hodinu jsem bezradně zíral do své skříně a připadalo mi, že se nic z mého šatníku pro takovou příležitost absolutně nehodí. Včera jsem se po tréninku svěřil Niallovi a ten mi poradil, ať si vezmu něco, co není ani moc formální, ani moc sportovní. Možná jsem se ho měl zeptat na větší detaily. Před chvílí jsem se svěřil i čtenářům svého blogu. Všichni mi přáli hodně štěstí, ale nikdo mi neporadil, co bych si měl vzít na sebe. Anne jsem se taky zeptat nemohl, protože zaprvé nebyla doma ale v práci a za druhé jsem jí ještě o Louisovi neřekl. Zkrátka jsem čekal na tu správnou chvíli.

Když jsem si prohlížel obsah své skříně další půlhodinu a pořád jsem nenašel nic vhodného, začínal jsem z toho být frustrovaný. Proč nemůže být můj styl trochu různorodější? Celý můj šatník se skládal z úzkých džín, jednobarevných triček a barevných košil.

Nakonec jsem si oblékl svoje oblíbené úzké džíny a košili, o které jsem si myslel, že jí na mě Louis ještě neviděl. K tomu jsem si vzal křížek na řetízku, který jsem včera po dlouhé době vyndal z krabičky skryté v šuplíku u psacího stolu. Anne mi ho dala krátce potom, co mě adoptovala ze slovy, že jsem se i s tím křížkem dostal do dětského domova. Tím pádem to byla moje jediná památka na mojí biologickou rodinu. A jelikož jsem o své biologické rodině poslední dobou hodně přemýšlel, připadalo mi správné, si ho vzít. Pro štěstí.

Zapnul jsem si ho za krkem a nechal jsem si nahoře košili trochu rozepnutou, aby byl dobře vidět. Nakonec jsem byl s výběrem oblečení docela spokojený. Prohrábnul jsem si rukou vlasy, abych je trochu usměrnil, ale samozřejmě zbytečně. Kvůli Louisovi jsem se rozhodl, že si je přece jenom ještě neostříhám, ale teď jsem přemýšlel nad tím, jestli to nebylo trochu unáhlené rozhodnutí.

Louis byl u mě doma přesně. Všiml jsem si, že celkově poslední dobou je všude včas. Uvažoval jsem nad tím, jestli bych měl věřit jeho slovům, že to je kvůli mně.

Přišel mi naproti a vypadal jako vždy skvěle. Měl na sobě černé úzké džíny, bílé tričko a černé sako. Vlasy měl zčesané dozadu a usmíval se na mě svým obvyklým, lehce arogantním úsměvem.

„Ahoj." Pozdravil jsem ho nesměle a snažil jsem se na něj příliš nezírat. Louis si ale samozřejmě mého pohledu všiml.

„Co se děje?" Zeptal se s lehkým úšklebkem.

„Sluší ti to." Zamumlal jsem a cítil jsem, jak červenám. Stačí, když rudnu v okamžiku, kdy někdo skládá komplimenty mě, je to nutné i když je někomu skládám já?

Louis mě obejmul a vtisknul mi překvapivě jemný polibek na uvítanou. „Tobě taky."

Najednou ale stuhnul a v jeho obličeji zmizel veškerý náznak úsměvu. Vypadal, jako kdyby dostal nějaký šok. Vytřeštěně mi zíral na hruď. Přemýšlel jsem, co ho tak zarazilo a potom jsem si uvědomil, že zírá na křížek na mém krku.

„Co se děje?" Zeptal jsem se zmateně.

„Odkud to máš?" Zeptal se Louis hlasem, který vůbec nezněl tak vyrovnaně, jako vždycky.

„Od mojí biologické rodiny. Je to jediná památka na ně, kterou mám." Odpověděl jsem upřímně.

Najednou, jako kdyby se Louis vzpamatoval. Zářivě se na mě usmál, i když tak nějak divně. „Aha." Řekl prostě.

Potom mě chytnul za ruku a vedl mě k autu. I když se snažil chovat normálně, přišlo mi, že je celou cestu podivně zamlklý a zamračený. Je na tom křížku snad něco špatného? Co ho tak rozrušilo?

Ukázalo se, že Louisova rodina bydlí přibližně půlhodiny od Londýna. Cestou mě poučil:

„Mám pět sester a jednoho bratra. Nejstarší jsou Lottie a Félicité, potom dvanáctiletá dvojčata Daisy a Phoebe a dvojčata Ernest a Doris, kterým je rok."

Z takových množství jmen se mi točila hlava. Jelikož jsem vyrůstal jako jedináček, nedokázal jsem si představit svůj život s tolika sourozenci. Louis mi ale vysvětlil, že Lottie s Fizzie jsou pryč, takže budu mít tu čest potkat jen čtyři z jeho sourozenců. Podle jeho slov se jeho mamka jmenuje Jay a jeho táta Dan. Dan je jeho nevlastní táta, ale vychovává ho odmala, takže ho Louis bere za vlastního.

Točila se mi z toho hlava, ale přikyvoval jsem a snažil jsem se si takové obrovské množství informací zapamatovat.

Potom mě něco napadlo. „Vědí že jsi...?"

„Gay?" Přerušil mě Louis. „Ano, ví to."

„A znali Stana?" Zeptal jsem se nesměle. Věděl jsem, že Louis o Stanovi nechce mluvit.

„Ano." Řekl s lehce rozzlobeným podtónem. Věděl jsem, že to není kvůli mé otázce, ale kvůli vzpomínce na Stana.

„Jednou jsem jim ho představil, ale nelíbil jsem jim, takže sem ho už víckrát sem nepřivedl."

Přikývnul jsem, ale byl jsem z toho trochu nervózní. Co když se jim taky nebudu líbit?

Louis si zjevně všiml mé nervozity. „Neboj Harry, ty nejsi Stan. Budeš se jim líbit." Řekl přesvědčeně. Mohl jsem jen doufat, že má pravdu.

Louis zaparkoval před velkým cihlovým domem v typickém anglickém stylu. Zahrada kolem domu byla rozlehlá a skvěle upravená. Kam jsem se podíval, rostly květiny. Už jenom to se mi líbilo a napadlo mě, že by se ty květiny určitě líbily i Anne. Vypadalo to, že Louisova rodina nemá nouzi o peníze.

Vystoupil jsem z auta. Louis se na mě povzbudivě usmál a stiskl mi ruku. Žaludek se mi houpal nervozitou. Setkání s novými lidmi mi vždycky způsobovalo křeče v břiše a fakt, že to je Louisova rodina a měl bych se jim pokud možno líbit ve mně probouzela ještě větší nervozitu. Snažil jsem se působit klidně.

Potom se otevřely dveře a ven vyšla žena. Už na první pohled bylo jasné, že to je Louisova máma. Ne jenom z logického závěru, ale hlavně proto, že jí byl Louis až neskutečně podobný. Přívětivě se na nás zdálky usmívala, nicméně v jejím úsměvu nebyla žádná arogance, jako v Louisově. Vedle ní stál muž a já jsem předpokládal, že to je Louisův nevlastní táta. Usmíval se na nás stejně, jako Harryho mamka. Potom ven vyšly dvě dívky a já jsem se nestačil divit. Byly úplně stejné. Musely to být Phoebe a Daisy, dvojčata.

Všichni k nám zamířili. Louisova máma ho obejmula a potom k mému překvapení obejmula i mě. „Ráda tě poznávám. Říkej mi prosím Jay."

„Taky vás rád poznávám." Vykoktal jsem. Potom mi podal ruku i Louisův táta a taky mě požádal, abych mu říkal Dane. Ta rodina se mi líbila čím dál více. Daisy a Phoebe kolem nás nadšeně poskakovaly. Obě mi taky řekly své jméno, ale byl jsem si jistý, že je od sebe stejně nerozeznám. Opravdu si byly podobné jako vejce vejci.

„Líbí se mi tvoje vlasy." Řekla mi jedna z nich, možná Daisy, možná Phoebe. Zasmál jsem se. „Děkuju."

Potom jsme zamířili dovnitř a já jsem se mezitím trochu uklidnil. Vypadalo to, že Louisova rodina nebude ten typ lidí, z kterých bych měl být nervózní. Byli všichni tak milí.

Doufal jsem, že se zbytek odpoledne bude dále vyvíjet tak skvěle.