The Blogger

39. část

Byl jsem příliš slabý na to, aby se my myšlenky v hlavě zpracovávaly rychle, a tak chvilku trvalo, než jsem si uvědomil, co se to se mnou vlastně stalo a kde se nacházím.

Světlo v místnosti mi připadalo příliš silné. Přivřel jsem oči, protože ten nenadálý jas mi byl nepříjemný, i když jsem si jen matně uvědomoval, že v místnosti, ve které jsem se nacházel je noční lampička na stolku vedle mě. Pravděpodobně byla noc.

Pokoj jsem nepoznával, stěny kolem mě byly prostě bílé, bez obrazů nebo podobných věcí, které by to tady trochu zútulnili.

Uvědomil jsem si, že ležím na posteli, která určitě nebyla moje. Tahle byla tvrdší a o dost méně pohodlná. Byl jsem přikrytí bílou peřinou, kterou jsem taky nepoznával. Jak jsem tak pozoroval svoje tělo, vyděsil jsem se, když jsem si uvědomil, že mám ruku v sádře. Chtěl jsem se posadit, ale byl jsem moc slabý, a tak jsem si raději zase lehnul. Nepatrné škubnutí v pravé ruce při tom pohybu mi prozradilo, že mám v ruce kapačku. Zároveň jsem si uvědomil, že mě strašně moc bolí hlava. Jako kdybych se o něco silně praštil. A potom jsem si konečně vzpomněl.

Hádka s Louisem. Moje bezmyšlenkové bloumání městem. Něčí křik. Světla auta pár centimetrů odemě. Strašná rána a pak najednou...nic. A najednou jsem tady. Kolik času uběhlo? Dny? Měsíce? Roky? Začal jsem panikařit. A to doslova.

Potřeboval jsem pryč, ale nemohl jsem. Potřeboval jsem na vzduch, ale byl jsem moc slabý na to, abych se posadil, natož abych dokázal vstát. Navíc, kvůli kapačce v ruce jsem musel zůstat tak i tak na místě. Srdce mi hlasitě tlouklo. Všimnul jsem si, že na to reaguje přístroj vedle mě. Začal hlasitě pípat.

Najednou se vedle mě někdo postavil. Lekl jsem se, ale potom jsem si uvědomil, že je to Anne. Zjevně spala v křesle kousek od mé postele, ale já jsem jí ze své polohy na posteli neviděl.

I když jsem předpokládal, že spala, vypadala, jako kdyby to byl její první spánek po dlouhé době. Mělo obrovské kruhy pod očima a červené oči.

„Harry!" Vyhrkla a vrhla se ke mně. Obejmula mě, dostatečně šetrně na to, aby mě to nebolelo a já jsem jí obejmutí oplatil. Pořád jsem byl zmatený. Slyšel jsem, jak Anne vzlyká.

„Mami..." Vydechl jsem. Můj už tak od přírody chraptivý hlas zněl ještě nakřápleji než jindy, jako kdyby si ho moje tělo odvyklo používat.

Zničehonic se otevřeli dveře a dovnitř vpadla paní, o které jsem předpokládal, že je zdravotní sestra. Při pohledu na mě se zatvářila nejdříve překvapeně a potom její výraz vystřídala radost.

„Promiňte, potřebuju ho vyšetřit." Promluvila směrem k Anne, která mě, i když váhavě pustila.

„Takže jsi se probudil." Řekla mi sestra s úsměvem a začala mě vyšetřovat. Svítila mi do očí světýlkem, poslechla si moje srdce a neustále mi něco prohmatávala a ptala se mě, jestli to bolí, nebo ne.

„Za chvilku za vámi přijde pan doktor." Řekla mi s úsměvem, než odešla.

Znovu jsem si opatrně lehnul, protože každý pohyb mi působil menší bolest a zadíval jsem se na Anne.

„Jak dlouho jsem byl mimo?" Zeptal jsem se tiše.

Anne se posadila do křesla vedle mé postele a stiskla mi ruku. Oplatil jsem jí stisk.

„Pět dní." Řekla tiše. „Měla jsem strach Harry, takový strach!" Po tvářích jí znovu začaly téct slzy.

Pohladil jsem jí po ruce. „Jsem vzhůru mami. Bude to dobré." Smutně se na mě usmála.