The Blogger

14. část

Louis' POV

Seděl jsem nad notebookem a zamračeně jsem si četl Harryho poslední příspěvek na blogu. Stan byl zase někde pryč, neměl jsem tušení kde, ale aniž bych si to chtěl přiznat, cítil jsem se osaměle. Navíc, se mi Harryho příspěvek moc nelíbil. Harry psal o tom, že se chystá s kamarádem z fotbalu (byl jsem si jistý, že ten kamarád je Niall) na večírek. Nedokázal jsem si Harryho představit, na nějakém večírku. Obzvlášť ne na takovém, na jaké chodí Niall. Jednou mě totiž Niall pozval na jeho narozeninovou párty. Šel jsem spíš ze slušnosti, než že by se mi opravdu chtělo. Všichni tam byli opilí a já jsem asi tak po hodině odešel. Neříkám, že nemám rád alkohol, ale raději v klidu, doma. A Harry na takovém večírku? To prostě nešlo dohromady. On je prostě...slušňák. Možná až moc.

Pročítal jsem článek a u další jeho části jsem se pozastavil a překvapeně jsem zíral na obrazovku notebooku. Harry se před pár hodinama na blogu přiznal, že je homosexuál. Párkrát jsem zamrkal, abych se ujistil, že to není vidina a že nevidím jen to, co vidět chci, ale ta slova tam pořád byla. Nemohl jsem tomu uvěřit. Harry je jako já. Harry je jako já. Harry je jako já. To byla jediná slova, na které jsem dokázal myslet. Můžeme být spolu. Nebo ne?

Možná mi tak Harry připadal, ten jeho styl oblékání, chování, ale mnohem víc mi připadal jako někdo, kvůli kterému by holky zabíjely. Opravdu to tak není?

Měl jsem chuť nahlas řvát nadšením a možná bych i mohl, protože jsem se nacházel sám v prázdném bytě. Ale uvnitř mé hlavy se zrovna konala velká bitva a ani jedna strana nevyhrávala.

Louis se svatozáří a s křídly se na mě zlobil: Máš přítele, ty pako! Harry je o sedm let mladší! Je to tvůj svěřenec! Nejsi pro něj nic víc, než trenér fotbalu! A jestli je ten, kým se tak bojíš, aby byl, je všechno stejně ztracené!

Louis s rohama byl pozitivnější: Je jako ty, můžete být spolu! Vykašli se na Stana, stejně ho nemiluješ! Jseš s ním jenom proto, abys nebyl sám! Sedm let nic neznamená! Harry byl stvořen proto, aby byl s tebou! Opravdu si myslíš, že najdeš někoho lepšího?

Zatřásl jsem hlavou, abych oba Louise vyhnal z hlavy a ukončil jejich nesmyslnou bitvu, která stejně ničemu nepomáhala. Místo toho jsem vstal, abych si zapálil cigaretu. Nic neuklidní lépe. Kouknul jsem na hodinky. Bylo něco kolem půl dvanácté, možná bych měl jít spát. Zítra je fotbalový trénink a Harryho uvidím. Třeba mi to ujasní myšlenky.

Zatímco jsem hledal zapalovač, zapípal mi mobil. Naštvalo mě to. Kdo mě otravuje takhle pozdě v noci?

Zamířil jsem k němu, abych zjistil jméno viníka. Když se displej rozsvítil, uviděl jsem někoho, jehož jméno bych rozhodně čekal nejméně. My o vlku a vlk....psal mi Harry. Nemá teď náhodou být na tom zatraceným večírku? Jakmile jsem si zprávu přečetl, bylo mi jasné, že Harry na tom večírku zjevně pořád je. A že má zjevně tolik upito, že není úplně při smyslech, stejně jako zpráva, kterou mi psal:

„Louisi, nemysli si, že to že ti jde fotbal, znamená, že jsi nejlepší. Ty totiž nejsi král parketu. Víš kdo je král parketu? Já! Jdi si kopat míčem, já to tu rozjedu."

Normálně bych se tomu začal smát, ale teď mi to nepřišlo vtipné ani trochu. Co ho to napadá, takhle se opít? Chvilku jsem přemýšlel. Mělo by mi to být jedno, ale...nebylo. Jak se dostane domů? Jestli tam šel s Niallem, nejspíš nijak, protože jak znám Nialla, je už pravděpodobně ve stejném stavu jako Harry. Musel jsem pro něj zajet a postarat se o něj. Prostě jsem musel. Předpokládal jsem, že ten večírek se koná ve stejném klubu, jako se konala Niallova narozeninová párty. Doufal jsem, že se nemýlím.