The Blogger

11. část

Harry's POV

Když jsem večer přišel domů, byl jsem tak unavený, že jsem měl sto chutí lehnout si do postele a spát. Spát dlouhým, bezesným spánkem, ve kterém by mě nepronásledoval pan trenér Tomlinson.

Ještě než jsem šel spát, rozhodl jsem se ale napsat pár řádek na blog. Nechtěl jsem se hned svěřovat se zjištěním své orientace, chtěl jsem se ale trochu vypsat ze svých starostí.

Když jsem si potom lehnul do postele, nachystaný k tomu, že se konečně pořádně vyspím, byl spánek to poslední, co moje tělo chtělo dělat. Fyzicky jsem byl sice úplně vyčerpaný, ale moje mysl pracovala na plné obrátky. Přemýšlel jsem nad tím, co tohle všechno znamená pro moji budoucnost. Co když se najdou lidi, kteří mě odsoudí? A jak to řeknu Anne? Nedokázal jsem si představit, jak na to bude reagovat. Nikdy jsem se s ní o takových věcech nebavil a tak jsem neznal její názor.

Usnul jsem kolem čtvrté hodiny ráno a za tři hodiny jsem vstával do školy. Ráno jsem vypadal jako mrtvola. S černýma kruhama pod očima můj vzhled připomínal pandu. Doufal jsem, že Louise dneska ve škole nepotkám. Nikdy se sice nestalo, Louis možná při vyučování ani ve škole nebyl, ale náhoda je blbec.

Ráno byla Anne doma. Zatímco pobíhala kuchyni a připravovala nám oběma snídani, přemýšlel jsem, jestli bych jí to měl říct. Nakonec jsem se ale rozhodl, že to nechám na nějakou klidnější chvilku. Anne zase spěchala do práce a já do školy. Bál jsem se, že až to uslyší, zničí to náš vztah a to bylo to poslední, co bych chtěl.

Naštěstí už zbýval poslední týden školy před letníma prázdninama, protože do školy se mi zrovna dvakrát nechtělo. Všichni spolužáci mi prostě přijdou falešní. Baví se s vámi a když se jim přestanete líbit, odkopnou vás a pomlouvají vás za každým rohem. Takový je ale asi středoškolský život.

Vešel jsem do třídy a posadil jsem se do své lavice. Byl jsem tam jeden z prvních a tak jsem si nasadil sluchátka a rozhodl jsem se na chvilku si odpočinout. Než jsem ale stačil pustit nějakou písničku, sednul si na mojí lavici kluk jménem Thomas. Jedním časem jsme se docela bavili, ale potom se začal chovat jako blbec a tak jsem se začal jeho společnosti raději vyhýbat.

„Čau Harry."

„Ahoj." Odpověděl jsem opatrně. Byl jsem si jistý, že teď začne vyprávět nějakou „úžasnou" story ze svého života. A taky že ano.

„Včera jsem byl v klubu a neuvěříš, co se mi stalo. Potkal jsem jednu holku, nevím jak se jmenovala, a chtěla mě hned jak mě viděla. Šel jsem s ní..." Bla bla bla. Pouštěl jsem to jedním uchem dovnitř a druhým ven, jen jsem ve správných chvílích přikyvoval a nadšeně jsem se tvářil. Potom konečně zazvonilo a hodinu a Thomas byl přinucen zmlknout. Díkybohu.

Zbytek vyučování jsem skoro prospal. Abych při cestě domů neusnul ve škole, rozhodl jsem se koupit si kafe ve školním automatu. Hodil jsem dovnitř drobné a čekal jsem, než se kelímek naplní, když jsem za sebou uslyšel známý hlas.

„Ahoj Harry." Rychle jsem se otočil. Modré oči, arogantní pohled, pokřivený úsměv. Louis osobně.

„Zdravím." Zamumlal jsem a otočil jsem se zpátky, abych si vzal svoje kafe. Cítil jsem na sobě jeho pohled. Nechtěl jsem, aby se mě ptal na včerejšek. Bohužel, Louis je Louis.

„Co to s tebou včera bylo?" Zeptal se a nepatrně se na mě mračil. Rozhodně jsem se mu nehodlal svěřovat se svými záchvaty paniky.

„Volala mi máma." Vymluvil jsem se a doufal jsem, že mi na to skočí.

„Toho jsem si nevšimnul." Bylo vidět, že mi nevěří ani trochu.

Začínal mě štvát. Chtěl jsem se ho zbavit a zároveň jsem tu s ním chtěl stát celou věčnost.

„Bylo to tak." Odsekl jsem tvrdohlavě, ale do očí jsem se mu nedíval. Potom jsem se otočil a chystal jsem se odejít. Jakmile jsem to udělal, Louis mě chytil za předloktí a přinutil mě se otočit zpátky k němu. Srdce mi hlasitě tlouklo. Louis najednou stál tak blízko. S přivřenýma očima se díval do těch mých. Chtěl jsem uhnout pohledem, ale nešlo to.

„Harry, víš, že se nemá lhát?" Zeptal se. Nevěděl jsem, co na to říct. Moc dobře jsem si uvědomoval, že mě ještě pořád drží. Byl tak blízko. Cítil jsem jeho dech na své tváři.

Pak jako by se mi vrátil rozum. Co se mě má co ptát?

„To je moje věc." Odseknul jsem nazlobeně a snažil jsem se ignorovat, jak moc mě ten kluk přede mnou přitahuje. Vytrhl jsem ruku z jeho sevření.

Louis se na mě ještě pořád mračil. Vypadal, jako kdyby mě chtěl seřvat. Než to stačil udělat, otočil jsem se a mířil jsem pryč, i se svým kelímkem s kávou.

Ať trhne.