The Blogger

32. část

    Harry's POV

Cítil jsem, jak mi někdo rukou jemně přejíždí po tváři. Bylo to příjemné. Velmi příjemné.

„Harry, vstávej."

Slyšel jsem to jakoby ze strašné dálky. Proč bych měl vstávat, je mi tak příjemně.

„Harry!"

Volání teď bylo o něco naléhavější. Neklidně jsem se zavrtěl, ale oči jsem nechal zavřené. Na vstávání jsem neměl ani pomyšlení.

Najednou mi někdo prudce strhnul peřinu. Než jsem si to stačil uvědomit, ten dotyčný mi zařval přímo do ucha.

„HAROLDE OKAMŽITĚ VSTÁVEJ!"

Prudce jsem se posadil, dezorientovaný a málem jsem leknutím nadskočil. Naproti mně seděla příčina mého nepříjemného probuzení. Pan trenér Louis Tomlinson osobně. Vesele se na mě zubil.

„Co tady děláš?" Zeptal jsem se ho, pořád ještě s překvapením v hlase a potlačil jsem zívnutí.

„Zapomněl jsi snad na naše běhání?" Zeptal se a najednou se tvářil výhružně.

Sakra. Opravdu jsem si včera zapomněl nastavit budíka.

„Nezapomněl." Zalhal jsem. Na Louise to neplatilo.

„Harolde, byli jsme domluvený na osmou. Je půl desáté. Půl hodiny jsem na tebe čekal venku, potom jsem sem vlezl a pozoroval tě a poslední půlhodinu jsem strávil tím, že jsem se tě snažil vzbudit."

Snažil jsem se moc nemyslet na to, že mě Louis pozoroval, když jsem spal. Doufejme, že mi po tváři netekla slina, nebo tak něco.

Svalil jsem se zpátky do peřin a pohodlně jsem se uvelebil.

„Chci spát." Zaprotestoval jsem. Na běhání jsem neměl ani pomyšlení a břišní svaly mě pořád ze včerejška bolely. Louis to ale nehodlal nechat jen tak. Popadnul mě za zápěstí a vlastní silou mě vytáhnul na nohy. Leknutím jsem zaječel. Kde se v tak malém člověku bere tolik síly?

„Tak a teď se běž nachystat, dávám ti půl hodiny." Oznámil mi nesmlouvavě a věnoval mi rychlý polibek. Stál jsem pořád na místě, příliš rozespalý na to, abych se mohl pořádně hýbat. Teprve když jsem si všiml Louisova nazlobeného pohledu, zamířil jsem rychle do koupelny, než se naštve doopravdy. Když jsem otevíral za dveře, něco mě napadlo.

„Anne!" Zpanikařil jsem.

„Co je s ní?" Zeptal se Louis zmateně.

„Je doma! Co když tě viděla, nebo slyšela?"

Louis se k mému překvapení zasmál. „Odjela, když jsem ještě čekal venku. Viděl jsem jí."

V duchu jsem si oddechnul a zamířil jsem do koupelny. Vymáčknul jsem si pastu na zubní kartáček a v rychlosti jsem si čistil zuby. Vědomí, že na mě čeká Louis v mém pokoji mi na klidu příliš nepřidávalo.

Potom jsem se pokusil udělat si něco ze svými vlasy, samozřejmě naprosto zbytečně, protože si pořád dělaly to, co chtěly. Pozoroval jsem se v odraze zrcadla a najednou se vedle mě objevil Louis. Znovu jsem sebou leknutím cuknul. Jak to ten kluk dělá, že se objeví vždycky tak nečekaně? Tenhle jeho zvyk s kombinací s jeho nekonečnou přitažlivostí a chemií mezi námi mi jednou přivodí infarkt.

Louis ke mně přistoupil a zezadu mě obejmul. Rozespale jsem jen tak stál a nechával se kolébat v jeho náruči. Najednou mi přitisknul rty na krk a já jsem prudce vydechnul. Jeho rty si razily cestičku po mém krku, k uchu a zpátky. Měl jsem co dělat, abych se udržel na nohou.