The Blogger

31. část

Harry's POV

Během týdne jsem většinu času trávil u Louise doma. Jednak z toho důvodu, že jsem momentálně nechtěl trávit čas s nikým jiným než s ním a jednak, protože to bylo nejlepší místo, kde se scházet. Vyhovovalo mi to, protože tam nebyl nikdo, kdo by na nás vrhal odsuzující pohledy a protože jsme tam měli jednoduše klid. Nepotřebovali jsme nic extra podnikat. Teda já aspoň ne, ale trochu jsem se bál, že Louis to má jinak. Přece jenom je to taková akční povaha. Louis mě ale ujistil, že mu to nevadí, takže mi nezbývalo nic jiného, než mu jednoduše věřit. A tak jsme dny trávili u něj. Dívali jsme se společně na televizi, nebo jsme prostě leželi na posteli, objímali jsme se a celé hodiny si povídali. O čemkoliv. Když jsme bylo z povídání unavení, prostě jsme leželi a naslouchali tlukotu srdce toho druhého. Jak jsem řekl, nepotřebovali jsme dělat nic extra. Stačilo nám jednoduše být spolu.

Byla tu ale jedna věc, co z které byl Louis nadšený. Bavilo ho sedět a pozorovat mě, jak vařím. Vaření mě baví, ale z Louisových pohledů jsem byl pokaždé nervózní. Trochu jsem se bál, že to Louisovi nebude chutnat, protože Anne obvykle připravovala zdravá jídla a já jsem to od ní okoukal a Louis zrovna nevypadal, že by mu nějak extra záleželo na tom, jestli co jí je zdravé. Všechno, co jsem mu nandal na talíř ale pokaždé okamžitě spořádal, takže to nevypadalo, že by mu to vadilo.

Od toho víkendu u Louisových rodičů jsem navíc neměl žádný panický záchvat a byl jsem za to opravdu rád. Štvalo mě, že se to muselo stát zrovna při takovéhle příležitosti. Bylo mi z toho trapně. Nicméně, Louisova rodina se ke mně chovala opravdu mile. Jeho máma nám řekla, ať zase co nejdříve přijedeme na návštěvu. Trošku mi připomínala Anne. Určitě by si spolu rozuměly.

Jeho táta sice nebyl jeho vlastní, bylo ale vidět, že spolu mají opravdu skvělý vztah. Jak by taky ne, když Louise vychovával odmala. Jak jsem je tak pozoroval, nemohl jsem si pomoci a trochu jsem Louisovi záviděl. Dan byl táta, kterého já jsem nikdy neměl možnost poznat. Na život s Anne si opravdu nemůžu stěžovat, přece jenom mi ale doma chyběl muž, kterého bych měl jako tátu. Anne co pamatuju nikdy přítele neměla. Ne, že by o ní muži neměli zájem, ale kvůli práci na ně podle jejích slov neměla čas, a tak každého nápadníka rázně odmítla. Trochu jsem toho litoval, ale nemluvil jsem jí do toho. Je to její volba.

Na blog jsem také samozřejmě nezapomněl. Každý večer, když jsem přišel domů, jsem věnoval svým čtenářům článek o pocitech z uběhlého dne. A čtenářů stále ohromnou rychlostí přibývalo. Nechápal jsem to. Co je tak baví, na mých pocitech, nebo na tom, co jsem za uplynulý den dělal? Nevěděl jsem, jak jsem si tolik čtenářů zasloužil, ale byl jsem za to moc rád.

Týden uběhl rychle a byla tu zase sobota a to znamenalo fotbalový trénink. Popravdě, pořád jsem ještě fotbalu nepřišel na chuť. Chodil jsem tam spíš proto, aby Anne měla pocit, že něco dělám proti záchvatům paniky a aby to Louise nemrzelo. On totiž pořád nechápal, jak někdo může nemilovat tak skvělou věc, jako je fotbal. Mě na kopání míčem do brány nic tak zábavného nepřipadalo a pořád mi to nešlo, ale aspoň jsem měl o důvod navíc, abych Louise viděl. Dělal jsem si trošku starosti nad tou jeho reakcí na můj křížek. Nerozuměl jsem tomu. Co ho tak rozhodilo na řetízku? Nechtěl jsem ho ale nějak dráždit, a tak jsem si ho víckrát nevzal. Louis byl ale zase veselý a ironický jako vždycky, takže jsem na svou starost rychle zapomněl. Byl to zase ten starý Louis.

Kousek před školou jsem potkal Nialla. Už z dálky na mě mával a vesele se zubil. Zamával jsem mu zpátky a zamířil jsem k němu.

„Ahoj, jak se máš?" Pozdravil mě. Aniž by mě nechal odpovědět, pokračoval. „Ani nevíš, jak moc se mi dneska nechtělo vstávat. Takovéhle počasí a nás nutí vstávat kvůli fotbalu."