The Blogger

33. část

Louis' POV

Vůbec jsem nevěděl, co by bylo správné, abych v téhle situaci udělal. Harry se zrovna pohádal se svou matkou. Kvůli mně. A místo, aby se mě vzdal, otočil se k ní zády. Cítil jsem radost i lítost najednou. O kolik by byl život tohohle kluka jednoduší, kdyby mě nikdy nepotkal? A o kolik by byl můj život těžší, kdybych ho nikdy nepotkal? Proč jsem takový sobec? Proč si ho držím u sebe, protože bez něj nedokážu žít, když vím, že beze mě by byl jeho život o tolik snažší? Stejně vím, že až zjistí pravdu, bude mě nenávidět. Nebude mě chtít už nikdy v životě vidět. A na ten okamžik jsem nebyl připraven. Protože až se to stane, roztrhá mě to na kusy.

Vydal jsem se za ním. Harrymu tekly po tvářích tiché slzy. Ten pohled mě ničil. Mlčky jsem odemknul auto. Harry se posadil a já vedle něj, na místo řidiče. Pořád nic neříkal. Musel jsem něco udělat.

Natáhnul jsem se a jemně jsem mu setřel z tváří slzy. Harry se lehce pousmál.

„Myslím, že za celý život jsem nebrečel tolik, jako za posledních několik týdnů." Řekl smutně.

Uvnitř mě se to všechno sevřelo. Brečel kvůli mně. Měl bych ho nechat jít. Ale nemůžu.

Natáhnul jsem se pro jeho ruku a políbil jsem ho na každý kloub. Potom jsem si začal hrát s jeho prsty.

„Mrzí mě to, Harry. Tvoje máma má pravdu. To co děláme, není správné. Nikdy jsme s tím neměli začít." Harry nic neříkal, a tak jsem se mu podíval do obličeje. Tvářil se ublíženě. Okamžitě jsem si uvědomil, jak moje slova musela znít. Měl bych nejdříve myslet, než mluvit. Honem jsem se opravil.

„Chci tím říct...jseš to nejlepší, co mě v životě potkalo, Harry. Už si nedokážu představit svůj život bez tebe. Není to správná. Jsme trenér a student. Neměli bysme to dělat. To ale neznamená, že bych to dělat nechtěl." Nevesele jsem se zasmál. „Přesto nedokážu přestat na to, o kolik by byl tvůj život jednoduší, kdybys mě nikdy nepotkal."

Kouknul jsem se na Harryho. Sledoval naše ruce a tvářil se tak, jako kdyby pečlivě volil slova, která řekne.

„Možná jednodušší, ale mnohem prázdnější." Řekl nakonec. Zadíval jsem se mu do očí. Viděl jsem v nich tolik emocí najednou, že bych to nedokázal popsat, ani kdybych chtěl.

Přitáhnul jsem si ho k sobě a jemně jsem ho políbil. „Dostane se přes to. Uvidíš. Dneska přespíš u mě a uvidíš, co přinese zítřek."

Harry nepřítomně přikývnul. Nastartoval jsem auto a vydal jsem se zpátky, k sobě domů.

Celý den probíhal...zvláštně. Harry se snažil vypadat, jako že je v pohodě, ale viděl jsem na ní, že není. Svojí mámu miluje, i když není biologická. Dokážu si představit, jak se cítí. Harry je ten typ člověka, který si moc lidí do života nepustí, ale když se tak stane, pustí je opravdu hluboko a bolí ho, když je ztratí. Ale on svojí mámu neztratil. Věděl jsem to. Věřil jsem tomu.

Nevěděl jsem, jestli je lepší se ho snažit povzbudit, nebo ho prostě nechat, aby se z toho dostal. Potom, co jsem vzdal několik svých pokusů na zvednutí Harryho nálady jsem prostě seděl vedle něj a mlčky jsem ho objímal, zatímco Harrymu každou chvílí začali po tvářích téct slzy, které nenápadně rukou stíral, abych si toho nevšimnul. Ale já jsem si všimnul. Večer už jsem se na to nemohl dívat.

Vstal jsem. „Harry, odjíždíme." Oznámil jsem mu jednoduše. Harry se na mě překvapeně zadíval zarudlýma očima. „Kam?" Zeptal se.