The Blogger

37. část

Louis' POV

Jak se za Harrym zabouchli dveře, praštil jsem o stěnu. Co jsem to řekl? Co jsem to proboha řekl? Zlomil jsem tomu klukovi jeho citlivé srdce. A přitom jediné, co chtěl a co si zasloužil, byla pravda.

Netekly mi po obličeji slzy, jako Harrymu. Byl jsem naštvaný. Tak strašně moc naštvaný. Sám na sebe. Jsem ten nejhorší člověk, co kdy žil na téhle planetě. Nikdo si nezaslouží někoho takového, jako jsem já. A Harry, ten naprosto nevinný člověk, který ve všem jedná jak nejlépe může a všechno dělá správně obzvlášť ne.

Posadil jsem na gauč a snažil jsem se zhluboka dýchat, abych se aspoň trochu uklidnil, ale nebylo to nic platné. Vztek na mě samého se ve mně hromadil čím dál víc. Chtěl jsem řvát. Chtěl jsem křičet. Nemohl jsem jen tak sedět.

Vstal jsem a začal jsem uklízet nepořádek, který tu Harry udělal. Neměl jsem mu to za zlé. Měl na to plné právo. Měl plné právo na mě být naštvaný. A to ještě neví všechno.

Sbíral jsem zničené věci a do ruky se mi dostala fotka. Ta fotka, která všechno způsobila. Všechnu tu bolest a trápení, které mě a Harryho obklopovaly. Zadíval jsem se do tváře té dívky. Dívky, kterou jsem tak dobře znal.

„Proč jsi mi to udělala, Gemmo? Proč? Proč jsi to udělala jemu?" Zeptal jsem se, dobře si vědom toho, že fotka mi není schopná odpovědět. Potom jsem jí odhodil do kouta. Slyšel jsem, jak se sklo rámečku roztříštilo. Nedbal jsem na to.

V hlavě se mi objevil Harryho výraz, který měl, když ke mně přišel. Okamžitě jsem poznal, že ví. Že ví, že já vím. Nevím, jak zjistil to, že jsem znal jeho sestru, ale to bylo to poslední, co mě teď zajímalo. Měl plné právo být na mě naštvaný a měl plné právo mě nenávidět.

A opět jsem tu já, největší sobec na celé planetě Zemi. Věděl jsem, že mě Harry bude nenávidět. Ale když už mě má nenávidět, chtěl jsem, aby to bylo za to, že jsem mu zlomil srdce. Jsem dobrý herec. Právě proto, jsem mu s chladným výrazem řekl slova plná nenávisti a pohrdání, bez mrknutí oka, i když uvnitř mě jsem se svíjel zoufalstvím. Byl jsem takový sobec, že jsem chtěl, aby mě nenáviděl za to, co jsem mu řekl, než za věc, kterou jsem před tolika lety udělal a která změnila celý život nejen mě, ale hlavně jemu.

Přesto všechno jsem pořád v hlavě viděl Harryho výraz, když jsem mu to řekl. Jako kdyby se přede mnou sesypal. Jako kdyby se v něm všechno zlomilo. Pomyšlení na to, že jsem to způsobil já, člověk, kterého bezmezně věřil a kterému dal přednost před svou rodinou mě zevnitř ničilo. Jak jen bez něj dokážu žít? Jak jenom teď dokážu žít sám se sebou? Zhnusil jsem se sám sobě. Chtěl jsem od sebe utéct. Chtěl jsem, ale nešlo to. Jaký má teď můj život smysl, když jsem vlastní vinou ztratil člověka, na kterém mi záleželo nejvíce ze všech? Jediného člověka, kterého jsem kdy miloval?

Ani nevím, kolik času uběhlo. Možná hodiny, možná minuty, možná vteřiny. Ani nevím, co jsem dělal. Stál jsem, nebo jsem seděl? Nežil jsem. Jen jsem existoval, uzavřený ve vlastní změti myšlenek a přemýšlením nad tím, že jsem to nejhorší, co kdy mohlo Harryho potkat.

Najednou mi zazvonil mobil a ten zvuk způsobil, že jsem se ze svého menšího transu vrátil zpátky na zem. S trhnutím jsem se probral ze svých zoufalých myšlenek a zamířil jsem k mobilu, abych zjistil, kdo mi volá. S někým mluvit bylo to poslední, co jsem momentálně chtěl. Nikdo si nezaslouží mluvit s někým, jako jsem já.

Zaujalo mě, že na displeji je cizí číslo. Nakonec se ve mně přece jenom objevila nepatrná zvědavost po tom, kdo mi volá a tak jsem hovor přijmul.