The Blogger

20. část

Harry's POV

Panebože. Proboha. Panebože. Proboha. PANEBOŽE.

To byla jediná slova, na které jsem po příchodu domů dokázal myslet. Pořád jsem ještě nemohl uvěřit svému štěstí. Měl jsem strach, že se každou chvilku probudím a zjistím, že se mi to celé jenom zdálo a že Louis je stále jen můj trenér fotbalu. A nebo že zjistím, že celý fotbal a Louis jsou jenom výplodem mé fantazie. Nic takového se ale nestalo. Když jsem se štípnul do ruky, kůže mě pořádně bolela. Opravdu se to dělo. Byla to skutečnost, i když se tomu věřilo jen těžko.

Byl jsem docela rád, že Anne není doma ,protože bych musel skrývat zamilovaný úsměv na mé tváři, kterého mi nešlo se zbavit. Možná jsem ani nechtěl. Nemohl jsem na Louise přestat myslet. Na jeho pronikavě modré oči, rty, které chutnaly trochu po cigaretovém kouři, na jeho ruce, které se mě dotýkaly...

Nějak jsem si ani neuvědomoval, co jsem vlastně dělal, od té doby, co jsem přišel domů. Z mého obláčku zamilovanosti, na kterém jsem se celou dobu vznášel mě stáhla dolů myšlenka, jestli bych neměl Louisovi něco napsat. Nebude mu to připadat vlezlé? Nebo mi má něco napsat on, když mě pozval ven? Najednou jsem znejistěl. Znamená něco, že mi nenapsal? Zklamal jsem ho. Nejraději bych šel na google a vyhledal si něco o tom, kdo komu píše první po prvním rande, ale přišlo mi to strašně hloupé.

Nakonec jsem se rozhodl, že budu prostě konat. Ale co mu mám proboha napsat? Chvilku jsem jenom tak seděl s mobilem v ruce na posteli a přemýšlel jsem. Po deseti minutách mě nic nenapadlo, přišlo mi, že každá myšlenka, co mě napadne je hloupější než druhá.

Nakonec jsem napsal: „Děkuju za dnešek, H. xxx" Už jsem chtěl zprávu poslat, ale potom jsem se zhrozil. Nejsou tři x, jako tři pusy trochu moc? Smazal jsem je a nechal jsem jen: „Děkuju za dnešek. H." Ale ne, to je moc strohé. Přidal jsem mrkacího smajlíka, ale to mi připadalo, že vypadá strašně ironicky. Přidal jsem srdíčko, ale hodně rychle jsem ho smazal. Nevěřil jsem tomu, že jsem právě promarnil deset minut svého život vybíráním emoji do smsky pro Louise. Nakonec jsem napsal jednoduše: „Děkuju za dnešek. H. J" Rychle jsem to poslal, než si to stihnu rozmyslet. O vteřinu později mi usměvavý smajlík připadal jako to nejhorší, co jsem mu mohl napsat, ale už jsem s tím nemohl nic udělat.

Louis odpověděl za necelou minutu. Rychle jsem do ruky vzal mobil a odemknul ho. Po přečtení jeho zprávy jsem se pro sebe usmál. To je celý on, typický Louis.

Jeho zpráva byla stručná: „Já děkuju tobě Harolde. Mimochodem, neměl by jsi už spát? Nerad bych, aby jsi se mi unavil. L."

Rychle jsem mu napsal odpověď. Měl ale pravdu. Bylo už hodně pozdě a opravdu bych se měl vyspat.

Už jsem se chystal zalehnout do postele, když mě něco napadlo: Nenapsal jsem nic na blog! Nechtěl jsem to nechávat na ráno, chtěl jsem svoje pocity z rande s Louisem napsat teď, dokud mám na očích růžové brýle. A tak jsem zapnul notebook a dal jsem se do psaní. Jak jsem zjistil, lidi mi u mého předchozího příspěvku přáli hodně štěstí. Usmál jsem se pro sebe. Vypadá to, že i když je to neuvěřitelné, můj život lidi opravdu zajímá.

Ráno jsem se probudil chvilku před osmou hodinou. Docela mě to mrzelo, chtěl jsem se po včerejšku pořádně prospat. Pokusil jsem se znovu usnout, ale spánek nepřicházel. Jakmile jsem si totiž vzpomněl na včerejšek, vzpomněl jsem si taky na Louise a obrázek jeho obličeje v mé hlavě mi nedal spát.

Natáhnul jsem se pro mobil, protože jsem se chtěl podívat, jestli už jsou u mého včerejšího příspěvku na blogu nějaké komentáře a ke svému překvapení jsem zjistil, že mi na displeji svítí smska od Louise. Poslal jí před půlhodinou: „Dobré ráno, Harolde. Jak jsi se vyspal? Doufám, že se ti zdálo o mě."

Byl jak jasnovidec, opravdu se mi o něm zdálo a taky jsem mu to napsal, nenapsal jsem mu ale co přesně. Nemusí vědět všechno.

O chvíli později jsem se rozhodl, že je nejvyšší čas vstávat. Obléknul jsem se a zamířil jsem do kuchyně, kde jsem postavil vodu na čaj. Anne ještě spala, ale rozhodl jsem se, že jí čaj udělám taky. A právě ve chvíli, kdy jsem do hrnečků lil horkou vodu z konvice, se to stalo zase.

Bylo mi moc horko. Všechno na mě padalo. Prostor se zmenšoval. Nemohl jsem dýchat. Srdce mi hlasitě bušilo.

Zavřel jsem oči a pokoušel jsem se zhluboka dýchat. Proč to přišlo teď? Proč teď, když mě nic netrápí? Proč teď, když jsem šťastný?

Aniž bych si to uvědomil, sesunul jsem se na podlahu. Zvuky byly příliš hlasité. Zhluboka jsem dýchal a měl jsem zavřené oči. Najednou jsem cítil, jak mě někdo objímá. Anne. Jednou rukou mě držela kolem ramen a druhou mi podávala sklenici vody. Vypil jsem jí a ten příšerný pocit pomalu odcházel. Přesto jsem se pořád trochu třásl.

„Harry, jsi v pořádku?" Zeptala se Anne. Přikývnul jsem a postavil jsem se.

„Víš, myslím, že by jsi měl dneska zajít k paní psycholožce. Nelíbí se mi, že se ti to nezlepšuje." Nejraději bych jí řekl, že od té doby, co jsem potkal Louise, mám panických záchvatů výrazně méně, ale nebyl jsem si jistý, že by se jí Louis jako můj přítel zamlouval, takže jsem raději souhlasil.

A tak jsem o několik hodin později zase čekal ve známé čekárně. Dneska tam bylo docela hodně lidí, ale nevadilo mi to. Čekat mi nevadí.

Když mě paní psycholožka zavolala do její ordinace, uvařila mi nejdříve jako vždycky bylinkový čaj. Potom se posadila naproti mně a s úsměvem se na mě zadívala.

„Tak mluv, Harry. Řekl jsi mamince o tom, o čem jsme tu mluvili minule?"

Přikývnul jsem. „Ano. Reagovala skvěle. A jak jsem vám minule říkal o tom klukovi...chodíme spolu." Potom jsem se zarazil. Chodím vlastně s Louisem? Budu se ho na to nejspíš muset zeptat.

„A co říká maminka na něj?" Zeptala se Jane.

„Ještě jsem jí o něm neřekl." Přiznal jsem.

Chvilku jsme se o tom ještě bavili a potom jsem Jane řekl, že jsem měl dneska, zase záchvat paniky.

„Nezlepšuje se ti to ani trochu?" Zeptala se Jane a mezi očima se jí udělala malá vráska.

„Zlepšuje. Zlepšuje se to od doby, co jsem potkal toho kluka. Když jsem s ním, je to jako kdyby se panické záchvaty zmenšily na malé smítko prachu uprostřed mého soukromého vesmíru. To ale neznamená, že zmizelo. Pořád tu jsou."

Jane se tvářila zamyšleně. „Víš Harry, přemýšlela jsem." Čekal jsem, co řekne. „Jsi adoptovaný. Pamatuješ si na své biologické rodiče?"

Zavrtěl jsem hlavou. „Vůbec nic." Přiznal jsem. „Anne si mě vzala z dětského domova, když mi byli čtyři roky. Moje máma prý zemřela při autonehodě a můj táta se o mě nezvládal starat, a tak mě odložil. Jinak si na život v dětském domově ani na ten předtím nevzpomínám, ať se snažím sebevíc."

„Napadlo mě, že by jsi se mohl maminky zeptat na to, jestli o tvé biologické rodině něco neví." Když viděla, jak se tvářím překvapeně, dodala. „Panické záchvaty jsou obvykle z důvodu nějakého traumatu z minulosti. Pokud se nic takového nestalo, když jsi bydlel s tvojí současnou maminkou, mohlo se něco stát, když jsi byl se svojí biologickou rodinou. Přemýšlej nad tím, Harry."

O půl hodiny později, když jsem šel domů, přemýšlel jsem nad tím, co mi Jane řekla. Byl jsem si jistý, že ze života s Anne žádné trauma nemám. Jako její jediný syn jsem s ní prožil nádherné dětství, na které rád vzpomínám. O životě předtím jsem nikdy nic nezjišťoval, protože jsem jednoduše žil přítomností a co bylo předtím mě příliš nezajímalo. Měl bych to ale změnit? Měl bych se na to Anne zeptat?

Možná byl nejvyšší čas zjistit něco víc o své dosud neprozkoumané minulosti.

Vím, že jsem psala, že novou část přidávám každý druhý den, ale jelikož dneska jedu pryč a vrátím se až v neděli večer, rozhodla jsem se jí sem dát už dneska :)

Jinak strašně moc děkuju za 10.3K přečtení! <3