The Blogger

5. část

Louis' POV 

     Vyděšeně jsem si stoupnul, abych se na toho nového kluka podíval zblízka. Doopravdy omdlel? Vím moc dobře, že moje tréninky jsou velmi tvrdé a fyzicky náročné. Jsem už takový. Když se ti kluci rozhodli chodit na fotbal, musí tvrdě makat, protože fotbal není sport pro lenochy. Možná je to velká zátěž, ale myslím, že nakonec by mi mohl každý děkovat. Díky mě jsou ve skvělé kondici a mají těla, který by jim mohl každý závidět, ne? Teda až na toho nového. Na Harryho. Hned když jsem ho viděl poprvé, napadlo mě, že s ním a jeho tréninkem to bude dlouhá cesta. Vypadal, jako kdyby sport nikdy neviděl. Ne že by byl tlustý, naopak. Je tak nějak křehký. Má sice široká ramena a jeho ruce jsou možná trošičku vypracované, ale to je tak všechno. Nohy má jak holka. Viděl jsem na něm, že je pro něj už jenom rozcvička dost namáhavá a měl jsem sto chutí na něj začít řvát. Proč se hlásí na fotbal, když to nezvládá? Přiznávám, že by mě ale v životě nenapadlo, že omdlí. Byl první v mém týmu, komu se to stalo. 

     Samozřejmě si toho všimli ostatní kolem nás a přišli k nám. „On omdlel?" zeptal se zcela zbytečně Niall. „Jo." odpověděl jsem mu podrážděně. Snad to vidí, ne? Nezbývalo mi nic jiného, než Harryho dopravit na ošetřovnu. „Trénink se pro dnešek ruší." Oznámil jsem ostatním. V jejich tvářích jsem zahlédl lehké zklamání, ale u některých možná i úlevu. Parchanti. 

     Když se všichni vydali k šatnám, nezbývalo mi nic jiného, než dopravit Harryho na ošetřovnu tím, že ho zvednu do náruče. Nosítka jsem u sebe neměl. Zvednul jsem ho a ke svému potěšení jsem zjistil, že je docela lehký. Rozhodně mi nedělalo problémy ho nést. Začal mi trošku ale dělat starosti. Doufal jsem, že se na ošetřovně rychle probere. Na chvilku mě napadlo, že jsem to s tréninkem možná přece jenom přehnal, ale rychle jsem tu myšlenku zahnal. Fotbal není sport pro slabochy. Nemůžu přece za to, že není v kondici. Konečně jsem i s Harrym došel ke dveřím ošetřovny. Zaklepal jsem na dveře.

     Otevřela mi samozřejmě školní ošetřovatelka. Je to sverázná starší dáma se zrzavými vlasy, které nosí sepnuté do drdolu, ve kterém má vždy zapíchnuté hůlky. Podívala se na mě a potom jí pohled sklouznul na Harryho. Nemusela se na nic ptát. „Položte ho tady." nařídila mi a ukázala mi na lékařské lůžko uprostřed místnosti. S úlevou jsem na něj Harryho položil. Přece jenom už začínal být těžký. „Co jste s ním prováděl?" Zeptala se zamračeně, zatímco Harrymu na obličej pokládala studené obklady. „Byl na fotbalovém tréninku." Zamumlal jsem. Otočila se na mě s přísným výrazem ve tváři. „Neměl byste ty kluky tolik přetěžovat, aspoň v tomhle horku ne." „Nikoho nepřetěžuju." Odseknul jsem naštvaně. Ta ženská mi začínala lézt na nervy. Z jejího pohledu bylo vidět, že mi moc nevěří. „Teď už mu víc nepomůžu, byl zřejmě vyčerpaný a přehřátý. Musíme už jen počkat, až se probere." 

    S těmito slovy se otočila a odešla do své kanceláře. No super, takže zbytek odpoledne strávím tak, že budu čekat až se tenhle kluk probere. Skvělé. Vstal jsem a šel jsem se na Harryho podívat zblízka, abych zjistil, jestli už se neprobírá k vědomí. Zastavil jsem se a zahleděl jsem se na jeho obličej. Oči s dlouhými řasami měl zavřené. Připadalo mi, že se nepatrně mračí, ale možná jenom pracovala má fantazie. Vlasy mu spadaly všude možně. Všiml jsem si, že se mu kroutí do lehkých kudrlinek. Měl je trochu mokré, možná od potu, možná od těch ledových obkladů, které mu dala na čelo ošetřovatelka. Potom jsem si ho prohlédl jeho rty. Bože, ty jeho rty. Měly dokonalý tvar a já jsem dostal strašnou chuť ho políbit, právě teď a tady. Najednou se Harrymu zachvěly víčka a já jsem rychle couval zpátky a sedl jsem si na židli, na které jsem seděl předtím, aby si nevšimnul, že jsem si ho prohlížel. Co to děláš? Máš přítele, napomínal jsem se v duchu a měl jsem chuť si dát facku. Ano, mám přítele. Ano, jsem gay. Ne, nikdo z týmu o tom neví. 

     Harry se mezitím posadil. Vypadal zmateně. Rozhlížel se kolem, aby zjistil, kde to je a potom se jeho pohled zastavil u mě. Zdálo se mi to, nebo se zatvářil mírně vyděšeně? „Co se stalo?" zeptal se mě. „Omdlel si." odpověděl jsem stručně. Mohl si to přece domyslet. Navíc jsem byl na sebe naštvaný. Cítil jsem totiž, že mě tenhle kluk začíná přitahovat. Byl jsem naštvaný i na něj. Harry se zatvářil zahanbeně. „Stalo se mi to poprvé." V tu chvíli vešla dovnitř ošetřovatelka. „No vida, jsi vzhůru." prohlásila a začala z Harryho sundávat obklady. Potom si ho ještě prohlédla. „Myslím, že už můžeš domů. Příště se tolik nenamáhej." Potom se ke mně otočila. „Možná by bylo lepší, kdybyste ho zavezl domů." To bylo to poslední, na co jsem měl náladu, nemohl jsem ale odporovat. „Tak pojď. Chodit zvládneš?" Harry slezl z lůžka a nejistě se postavil na nohy. 

    Otočil jsem se ke dveřím a zamířil jsem k autu. Slyšel jsem Harryho, jak jde za mnou. Sedl jsem si do auta. Harry po chvilce zaváhání otevřel dveře spolujezdce a sednul si vedle mě. Vypadal strašně nervózní. „Kde bydlíš?" Zeptal jsem se ho. Harry mi vysvětlil jeho adresu. Naštěstí to nebylo moc daleko. Většinu cesty jsme oba mlčeli. Já jsem se těšil až budu doma a dám si nějaký alkohol. Po dnešku jsem to potřeboval. Potom Harry promluvil. „Omlouvám se." řekl. To mě trochu vyvedlo z míry. „Za co?" zeptal jsem se překvapeně. „Že jsem omdlel." Harryho najednou zaujaly špičky jeho bot. „To nemusíš." nevěděl jsem, co mu na to říct. Nenapadlo mě, že se mi za to bude omlouvat.

     Potom už Harry nic neříkal. V tom tichu a malém prostoru jsem stále víc a víc vnímal jeho přítomnost. V duchu se mi zase objevil obrázek jeho rtů. Znovu mě popadla ta nevysvětlitelná touha začít toho kluka vedle mě líbat. Naštěstí jsme už dojeli k jeho domu. Byl to roztomilý cihlový domek. Trochu moc kýčovitý. Harry vystoupil. „Děkuju za odvoz." „V pohodě." zamručel jsem. „Nashledanou." rozloučil se Harry. 

     Přikývl jsem. Když jsem nic dalšího neřekl, Harry zavřel dveře od auta a vydal se k domu. Pozoroval jsem ho a v hlavě se mi zjevovala jedna myšlenka za druhou. Proč je tak neschopný. Proč je tak krásný. Proč je tak nervózní. Proč mě tak přitahuje.

 A proč mám sakra pocit, jako bych ho už dlouho odněkud znal.