The Blogger

10. část

Harry's POV

Jakmile jsem se dostal z domu, běžel jsem pryč. Nevnímal jsem kam, nevnímal jsem kudy. Chtěl jsem utéct od toho pocitu, který mi dával panický záchvat. Chtěl jsem se toho prostě zbavit.

Nevím, jak dlouho jsem běžel, ale pomalu mi začínaly docházet síly. Sesunul jsem se na nejbližší lavičku a prudce jsem oddechoval. Když jsem se rozhlédnul, zjistil jsem, že jsem pořád v samém centru Londýna. V dálce jsem viděl London Eye. Možná jsem přece jenom nedoběhl tak daleko, jak jsem si myslel.

I přesto, že mi srdce pořád ještě hlasitě tlouklo, cítil jsem, jak mě panika pomalu opouští. Snažil jsem se zhluboka dýchat a dostat se z toho úplně.

Možná to ale moc nepomohlo, protože jakmile jsem se zase cítil normálně, viděl jsem znova před sebou Stana líbajícího Louise. Možná tohle celé má jedinou světlou stránku: Louis je na kluky. Proč mě to ale zajímá? Proč mi rve srdce, když ho vidím s někým jiným? Proč na něj pořád myslím? Bolelo mě v hrudi, ale nebyla to bolest z běhu. Tohle byla psychická bolest. Opravdu jsem se zamiloval do svého trenéra fotbalu?

Cítil jsem, jak mě v očích pálí horké slzy. Seber se Harry, nakazoval jsem si. Nemůžeš tady sedět a brečet kvůli chlapovi. Vzmuž se trochu.

Cítil jsem na sobě pohledy lidí kolem. Nepochybně by rádi věděli, co se mi stalo. Nechtěl jsem ale, aby někdo přišel a zeptal se mě a tak jsem vstal a s hlavou sklopenou do země jsem se vydal na cestu domů. Naštěstí stačilo najít nejbližší stanici metra a potom už jsem věděl, z které ze stanic je to nejblíže ke mně domů.

Potom mě ale něco napadlo. Možná by nebyl tak špatný nápad se někomu svěřit. Začínal jsem totiž mít pocit, že mi mozek pod návalem starostí a myšlenek brzy praskne. Tentokrát jsem ale nemyslel na blog. Jasně že o tom napíšu, ale až večer. Teď potřebuju někoho, kdo mi poradí. Ale kdo? Anne jsem se svěřovat nechtěl, akorát bych jí přidělal starosti a nebyl jsem si ani jistý, jestli je doma. Někoho z mých kamarádů? Ani si nejsem jistý, jestli nějaké mám. Ve škole se bavím s několika lidmi, ale není tam nikdo, komu bych opravdu důvěřoval. Je to ten typ lidí, který se s vámi baví a potom od někoho slyšíte, že vás někde pomlouvá. Ve škole mám nálepku děvkaře, i když opravdu nechápu, jak jsem k ní přišel. Zrovna já. Je to skoro ironie.

V hlavě jako by se mi kolečka najednou zastavila na správném místě. Jane, moje psycholožka. Ano, ona bude ta pravá, komu bych se měl svěřit. Jako psycholožka má přece povinnost mlčet, ne? Dneska jsem k ní sice nebyl objednaný, ale řekl jsem si, že pokud zrovna nebude mít přecpanou čekárnu pacientama, určitě mě vyslechne.

O půl hodiny později jsem už vstupoval do čekárny. K mému potěšení jsem tam byl jediný. Usadil jsem se na jedné z bílých plastových sedaček a čekal jsem. Mezitím jsem si prohlížel obrázky na stěně, které mají člověka uklidňovat a podnítit v něm pozitivní myšlení. Jsou na nich věci jako louky, rozkvetlé květiny, moře ozářené západem slunce, a tak podobně. Jsou hezké, ale klidněji jsem se díky nim zrovna necítil.

Slyšel jsem, jak se otevírají dveře od ordinace a vešla Jane. Zatvářila se trochu překvapeně, že mě tu vidí, ale laskavě se usmívala, jako vždycky. Už jenom to mě trochu uklidnilo. Rozhodně více, než ty obrázky na stěnách.

„Harry ,co tě ke mně přivádí?" Zeptala se.

„Myslel jsem, že bych se stavil. Potřebuju...mluvit."

„Tak pojď dál." Řekla mi s úsměvem a gestem mi naznačila, ať jdu do ordinace.

Uvnitř to je zařízené podobně jako v čekárně. Spousta pozitivních věcí, které mi stejně nepomáhají.

Posadil jsem se do křesla naproti Jane, jako vždycky. Jane mi mezitím uvařila šálek bylinkového čaje a podala mi ho. Dělala to tak vždycky, protože tvrdila, že bylinky zklidňují mysl. No, já bych potřeboval spíš trávu nebo tak něco, abych byl klidný.

Potom se posadila naproti mně.

„Tak co, začal jsi dělat, některou z těch věcí, které jsem ti poradila? Sport, deník?" Zeptala se a vyčkávavě se na mě zahleděla.

„Ano, začal jsem chodit na fotbal a začal jsem si psát deník." Rozhodl jsem se, že o blogu raději neřeknu ani Jane.

„A pomáhá to?"

Vlastně to byla docela záludná otázka. Ano, psát blog a ze všeho se vypsat mi opravdu pomáhalo. I fotbal mi pomáhal, byl jsem po něm pokaždé zpocený, ale šťastný. Ale nebýt fotbalu, nepotkal bych Louise. A bez Louise by byl teď můj život o dost jednodušší.

„Ano, pomáhá." Odpověděl jsem nakonec.

„Měl jsi teď v poslední době panický záchvat?"

„Ano, v podstatě před chvílí. A vlastně ne jenom kvůli tomu." Zhluboka jsem se nadechl. „Mám pocit, že se mi to děje ve chvíli, kdy jsem v situaci, která se mi nelíbí a nějakým způsobem mě stresuje. A tím se chci dostat k jedné věci."

Hodil jsem si do čaje kostku cukru a zamíchal jsem ho. Dával jsem si trochu načas, než řeknu to, kvůli čemu jsem dneska tady. Jane trpělivě čekala, než budu mluvit dál.

„Víte, jak jsem říkal, že jsem začal chodit na fotbal?" Jane přikývla. „Máme trenéra. Jmenuje se Louis a já...nejsem...nejsem si jistý, jestli mé pocity k němu nejsou trochu jiné, než by měly být." Jane mě soustředěně poslouchala.

„Víte, nikdy jsem neměl přítelkyni a nikdy jsem nikoho nemiloval, ale teď, vždycky když ho vidím...myslím, že cítím to, co cítí člověk, který miluje." Kouknul jsem se na Jane s obavama, co na to řekne. Tvářila se soustředěně. „Co přesně cítíš?"

„Tluče mi srdce, ale takovým příjemným způsobem, ne jako při panickém záchvatu. Cítím mezi námi jisté...napětí. Jsem z něho nervózní. On je...arogantní a namyšlený, ale zároveň...něco na něm je. Já myslím...mám pocit, že mě přitahuje. Problém je, že je..."

„...že je kluk." Dořekla za mě Jane. Přikývnul jsem.

„Nejsem si jistý, co na něm je. Znám ho pár dní, ale něco mě k němu prostě táhne. Nikdy jsem k nikomu nic takového necítil. Mám pocit, že jsem...jiný." Dořekl jsem a napil jsem se čaje, abych se nemusel na Jane dívat. Bylo mi tak trapně. Zároveň se mi ale ulevilo, když to bylo konečně venku.

Když jsem se na ní podíval, zjistil jsem, že se na mě znova laskavě usmívá. Zahřálo mě u srdce. Jí můžu říct opravdu všechno.

„Harry, nemůžu to říct určitě. Pořád ještě dospíváš a tvá psychika se mění s tebou. Ale řekla bych, že se u tebe objevují projevy homosexuality." Bylo to v podstatě to, co jsem věděl už dávno. Možná jsem si to jenom nechtěl připustit. „Chci ti říct, že homosexualita je úplně normální věc. Není to nemoc, je to orientace. Tisíce lidí po celém světě jsou stejní jako ty."

Zhluboka jsem vydechl. Nic se mnou není špatně. Jsem normální. Jen si na to budu muset zvyknout.

„Mění to něco na mé...budoucnosti?" Zeptal jsem se.

Jane chvilku nic neříkala, ale pak se na mě usmála. „Ne zlatíčko Harry. Nic to nemění."

Konečně jsem se zase cítil aspoň trochu klidný. Utřídil jsem si myšlenky. Nevěděl jsem, jak se svým novým zjištěním naložím, ale zvládnu to.

Protože ať se stane cokoliv, život jde dál. S Louisem, nebo bez něj.

Rozhodla jsem se přidat novou část už dneska, protože nakonec budu pryč 14 dní a pokud někde nebude wifina, nebudu moc přidat nový díl. Jakmile se ale někde připojím, hned ho přidám a budu mít dost času napsat hodně nových, takže je pak budu přidávat častěji :)