The Blogger

28. část

Harry's POV

Když jsem přišel domů, musel jsem se pořád usmívat. Byl jsem rád, že Anne nebyla doma a nemusel jsem tak odpovídat na její všetečné otázky.

Cestou do svého pokoje jsem se zastavil u zrcadla. Moje tvář už díky péči pana trenére Louise vypadala o dost lépe než včera a ani úsměv už nebolel. Vyhrnul jsem si tričko a zkoumal jsem pohledem modřinu na břiše. I ta vypadala lépe. Vzpomněl jsem si, jak mi Louis na tom místě přejel konečky prstů a zachvěl jsem se. Nemohl jsem uvěřit, že ten dokonalý, arogantní sexy člověk si ze všech lidí na světě vybral zrovna mě. Při té myšlence jsem se na sebe zazubil do zrcadla. Pořád mi dělal trochu starosti Stan, ale věděl jsem, že policie ho hledá a to mi dodávalo klid.

Nevím, jestli mi to tak jen nepřipadalo, ale měl jsem pocit, že od té doby, co jsem potkal Louise se ze mě stal jiný člověk. Dříve jsem byl jen kluk bez pravých kamarádů, s absolutně nepravdivou pověstí děvkaře, který se neustále děsil panických záchvatů. Od té doby, co jsem poznal Louise, se cítím mnohem silnější. Kdybych věděl, co způsobí to, že se přihlásím na fotbal, možná bych to udělal už dávno.

Vešel jsem do pokoje a pohled mi padnul na notebook. Můj blog! Vůbec jsem si na něj za celý včerejšek nevzpomněl. Trochu jsem se při té myšlence zastyděl a usmyslel jsem si, že ho hned zkontroluju. Zatímco se notebook zapínal, došel jsem si do kuchyně pro něco k jídlu. Při vzpomínce na Louise a jeho čokoládové kuličky jsem se usmál. Myslím, že z nás dvou to budu já, kdo umí vařit. Ne, že by mi vaření vadilo.

Potom jsem se vrátil zpátky do pokoje. Blog se mezitím načetl a já jsem nemohl uvěřit svým očím. Tolik komentářů u nového příspěvku! Pořád mi připadalo, že to není možné. Tenhle blog jsem si založil v podstatě nedávno a už měl takový úspěch. Jak jsem četl komentáře, čím dál více jsem se usmíval. Ti lidé tady byli tak milí. Snažil jsem se na všechny komentáře odpovědět, ale bylo jich opravdu hodně, takže jsem si nebyl jistý, jestli jsem na nějaký nezapomněl. Potom jsem se rozhodl napsat další článek. Jak jsem psal, jako kdybych se dostal mimo realitu. Věděl jsem, že blogování je pro mě stejný koníček, jako třeba pro Louise fotbal. Jestlipak by Louise bavilo, psát blog? Zkusil jsem si ho přitom představit. Moc se to k němu nehodilo. Jsme jako oheň a voda. A možná právě ty protiklady jsou věc, která nás k sobě tak moc přitahuje.

...

Otráveně jsem vypnul budík, ale když jsem si vzpomněl, že se dneska po dlouhé době uvidím s Louisem, nálada se mi zlepšila. Neviděl jsem ho týden, protože Anne si vzala dovolenou a trvala na tom, že jí strávíme spolu. A tak jsme jezdili na různé výlety a já jsem se snažil nemyslet na to, jak bych před sebou chtěl vidět arogantní pohled modrých očí. Louis mě ujistil, že mu to ani v nejmenším nevadí, protože ho stejně pořád bolí koleno, a tak podle jeho slov udělá nejlépe, když bude v klidu doma. Že by mě nakonec přece jenom poslechnul? Je tak tvrdohlavý. Trénink ale samozřejmě nezrušil, a tak jsem dneska musel čelit další lekci fotbalu.

Louis se pro mě chtěl stavit doma, ale řekl jsem mu, že na trénink dojdu sám. Věděl jsem, že se o mě bojí kvůli Stanovi, ale nemohl jsem se schovávat věčně. Nakonec jsme se tedy dohodli na kompromisu. Půjdu k Louisovi po svých a na trénink mě odveze.

Nakonec jsem se přece jenom rozhodl jet do centra raději autobusem, protože se mi nechtělo jí t přes uličku, kde se to neštěstí se Stanem stalo. Nemám rád, když jdu sám uprostřed tak velkého počtu lidí, jaký se nachází v centru Londýna. Prostě se tak necítím dobře a je to ideální příležitost pro záchvat paniky. Myšlenka na to, že brzy uvidím Louise mě ale uklidňovala, a tak jsem se snažil ignorovat davy kolem sebe a myslel jsem jen na cíl své cesty.