The Blogger

19. část

Louis' POV

Když jsme vyšli ven z London Eye, Harry se na mě pořád šťastně usmíval, jako kdyby Vánoce začaly dřív, nebo jako kdyby zrovna dostal svůj vysněný narozeninový dárek. A stejně, jak se Harry cítil, jsem se já cítil uvnitř. Šťastně. Nedával jsem to ale tolik najevo, jako on. Nikdy svoje pocity nedávám příliš najevo.

To, že Harryho na vrcholku London Eye políbím a udělám tak to, po čem jsem toužil už dávno jsem měl naplánované od chvíle, kdy jsem Harryho pozval ven. Samozřejmě, že jsem se bál toho, že mě odmítne, ale moje touha byla silnější, než můj strach. Navíc, mám jednu obrovskou výhodu: Harryho blog. Díky němu jsem o Harrym věděl každou maličkost, bez toho, aby to on věděl. Dokonce jsem i věděl, co ke mně cítí a to pro mě představovalo velké plus. Jednoduše, mám Harryho v hrsti.

Teď byl ale nejvyšší čas jet domů a tak jsem pro dnešek musel tuhle pohádku ukončit.

„Odvezu tě domů, ano?" Řekl jsem Harrymu.

„Dobře." Souhlasil. Zadíval jsem se mu do obličeje a on se podíval do mého. Mohl bych se na něj dívat pořád. Jeho porcelánová pleť, zelené oči a výrazné lícní kosti mě doháněly k šílenství. Vlasy, které si neustále rukou dával pryč z obličeje. A rty, o těch je škoda mluvit. Mohl bych ho líbat od rána do večera a nikdy by mě to neomrzelo. Bylo to něco úplně jiného, než to, co jsem cítil, když jsem se díval na Stana. Cítil jsem vůbec něco? Ve srovnání s Harrym se zdá, že zjevně vůbec nic. Líbilo se mi, jak Harry pokaždé lehce zčervená, když se naše pohledy setkají. Možná je příliš krásný na to, abych si ho zasloužil. Možná je pro mě příliš dobrý.

Jak jsme tak šli mezi místníma londýňany i turisty, kteří si přišli vyfotit známé památky v noci, napadla mě věc, kterou bych mohl udělat. Natáhl jsem se pro Harryho ruku a stisknul jsem mu jí. Harry znejistěl, ale potom mi stisk oplatil. Bylo mi jasné, kvůli čemu. Jakmile jsme se totiž drželi za ruce, lidi na nás začali koukat. Někteří pohledem hned uhnuli, jako kdyby koukali na něco neslušného, nebo nás možná prostě nechtěli okukovat. Někteří se na nás povzbudivě usmáli, ale někteří koukali pohledem plným nenávisti a nějaký týpek dokonce zařval: „Ježiši, buzíci!"

Bylo mi to jedno. Ty lidi marní svoje životy nenávistí k druhým. Je to jejich problém, ne můj. Já jsem šťastný a mám vedle sebe dokonalého člověka. Hrdě jsem se narovnal a probodnul jsem toho chlapíka rozzlobeným pohledem. To samé se ale nedalo říct o Harrym. Pevně mi sice držel ruku, ale koukal do země a po hlášce toho chlapa se na mě podíval pohledem, který vypadal, jako kdyby žasnul, že někdo může říct něco takového. Jak jsem řekl, Harry je až příliš dobrý pro tenhle zkažený svět.

„Vykašli se na ně." Řekl jsem mu.

„Není to tak lehké." Odpověděl Harry smutně.

„Jseš šťastný?" Zeptal jsem se ho.

Harry se zatvářil překvapeně. „Samozřejmě. Jsem s tebou."

„Tak se na ně vykašli." Poradil jsem mu. „Oni totiž zjevně šťastní nejsou, když marní svůj čas sledováním života druhých. Lituju je."

Harry se na mě zamyšleně podíval. „Máš pravdu." Řekl nakonec. Hrdě se narovnal a i když se stále vyhýbal pohledům ostatním, vypadal teď mnohem sebevědoměji. Byl jsem na něj pyšný.

O půl hodiny později jsem zaparkoval před Harryho domem.

„Tak." Řekl jsem.

„Tak." Řekl Harry.

„Jsem rád, že jsi se mnou dneska šel." Řekl jsem mu upřímně.

„Taky jsem rád, že jsem šel." Odpověděl Harry.

„Líbilo se ti to?" Zeptal jsem se ho. Samozřejmě, že se mu to líbilo. To byl můj plán.

„Ano. Skvělý líbací trénink pane trenére." Řekl Harry s drzým úsměvem a vystoupil z auta. Řekl to takovým způsobem, který ve mně vzbuzoval touhu popadnout ho a líbat. A taky jsem to udělal. Vystoupil jsem z auta a přitáhnul jsem si ho k sobě za boky. Harry stál zády k autu, takže se o něj opřel. Naše rty se znovu dotkly.

„Možná nejsem na romantické polibky." Zašeptal jsem Harrymu do ucha.

„Možná mi to nevadí." Odpověděl Harry.

A tak jsem ho začal drsně líbat. Líbilo se mi, jak se nechává vést. Byl tak nezkušený. Moje ruce putovali po jeho páteři, pánvi a níž...,Moje rty mu sklouzly na krk a políbil jsem ho tam. Harry vzdychnul. Byl čas přestat, než tohle dojde dál, než jsem měl v plánu.

Odtáhnul jsem se od něj. „Tak zatím Harolde."

Harry vypadal trochu zklamaně. Pořád byl trochu rozčarovaný z našeho líbání.

„Zatím, pane trenére." S těmito slovy se otočil a zamířil domů. Sledoval jsem ho, dokud se neztratil ve tmě.

Doma jsem si sednul k oknu a zapálil jsem si cigaretu. Zatímco jsem vyfukoval kouř, přemýšlel jsem. Vím, že mezi námi by nic být nemělo. Je o tolik mladší, je můj žák a já jsem jeho trenér. Ale chemii prostě nejde zabránit. A mezi mnou a Harrym je sakra velká chemie. Nepamatuju si, že by mě kdy dřív někdo přitahoval tolik, jako on.

Potom jsem si ale vzpomněl na to, jak Harry řekl, že je adoptovaný. Může tohle ještě být náhoda? Když mi to řekl, zachoval jsem klidnou tvář, ale hluboko uvnitř mě všechno vřelo. Nemůže to přijít teď, ne teď, když jsem konečně šťastný. Ne teď, když jsem našel někoho, kdo mě dělá šťastným. Někoho, koho bych mohl považovat za svojí spřízněnou duši. Jestli je ale Harry opravdu ON – a nemělo smysl si nic namlouvat, protože teď je velmi malá pravděpodobnost, že není – tak zjevně neví pravdu. A až jí zjistí, bude mě nenávidět a já ho navždy ztratím.

Nesmí se to dozvědět. Prostě nemůže. Protože i když ho znám krátce, kdybych ho ztratil, jsem si jistý, že by mě to zničilo. Musím za každou cenu zařídit, aby moje tajemství tajemstvím zůstalo. Navždy.

Típnul jsem cigaretu a pomalu jsem došel do obýváku. Zadíval jsem se na fotografii postavenou na poličce nad televizí. Stan se mě mnohokrát ptal, kdo to je, ale nikdy jsem mu to neřekl. Nakonec ho to přestalo bavit a začal fotku brát jako součást bytu.

Na fotografii je vyobrazená sedmiletá holčička. Má zelené oči a dlouhé, hnědé kudrnaté oči. Její úsměv není úplný, protože jí vypadávají mléčné zuby a na několika místech má místo zubů díry. Její úsměv je ale přesto šťastný a zdobí ho roztomilé ďolíčky. Má na sobě barevné šaty a sedí na lavičce. Fotka není úplně dokonale vyfocená. Je trochu nakřivo, ale přesto se mi líbí. Moc dobře si ten den pamatuju.

Přemohl jsem smutek, který na mě přišel pokaždé, když jsem se na tu fotku díval. Místo toho jsem fotku vzal do ruky a uložil jsem jí hluboko do šuplíku pod televizí. Potom jsem ho zavřel.

Tohle tajemství musí zůstat tajemstvím.