The Blogger

38. část

Harry's POV

Seděl jsem na pískovišti na naší zahradě. Byl jsem spokojený a šťastný. Včera jsem totiž od maminky a tatínka dostal nové formičky na písek a dneska jsem konečně měl možnost je vyzkoušet. Včera jsem nemohl, protože pršelo. Maminka mi vysvětlila, že když prší, nesmím si hrát venku. Protože když prší, je všechno mokré a byl bych špinavý. Nerozuměl jsem tomu. Proč vadí, že jsem špinavý? Klidně bych si hrál v dešti. Nechtěl jsem ale maminku rozzlobit a tak jsem přikývnul, jakože tomu rozumím a že počkám do zítřka.

Teď konečně nastal ten okamžik. Tatínek mi předtím vyndal formičky z balení. Byl jsem rád, že to udělal. Nechal mě zkusit si to, ale nešlo mi to. Nechápal jsem, proč to maminka a tatínek vždycky nepřinesou rovnou zabalené. Mohl bych si s tím potom přeci rovnou hrát. Maminka a tatínek ale vědí nejlépe co je správné, a tak nejspíše bylo správné nosit hračky domů v obalech. Tolik mi to zase nevadilo, protože mi je potom vždycky rozbalili.

Napjatě jsem tatínka sledoval, jak vyndává formičky z krabice, ve které byly zabalené. Vždycky mi přišlo, že mu to hrozně trvá, protože jsem se na ně tolik těšil. Poskakoval jsem nadšeně kolem, protože jsem se tolik těšil, až je vyzkouším.

Tatínkovi se ještě nepodařilo je vyndat. Natáhl jsem k němu ruce.

„Chceš to zkusit sám, Harry?" Zeptal se s úsměvem. Když se tatínek usmál, udělali se mu ve tvářích takové dva ďůlky. Maminka s tatínkem mi řekli, že se jim říká ďolíčky a že jsem je po tatínkovi zdědil. Nechápal jsem, co znamená slovo zdědil, ale jednou mě maminka vzala za ruku, postavila se se mnou před zrcadlo a ukázala na můj odraz. Řekla mi, abych se na sebe usmál a když jsem to udělal, ukázala na mé tváře. Objevily se v nich ďolíčky, úplně stejné, jako měl tatínek. Byl jsem rád, že mám něco, co má tatínek.

Hračky mi nešly vyndat. Tatínek se usmál, vzal si ode mě krabici zpátky a konečně jí otevřel. Divil jsem se, že to najednou zvládnul tak rychle.

„Neboj se, až budeš velký, také to zvládneš." Řekl mi tatínek s úsměvem. Nevěděl jsem, co znamená být velký. Věděl jsem, že jsem malý, protože mi to každý říkal. Když jsem měl něco, čemu všichni říkali narozeniny, maminka mi vysvětlila, že na mém dortu jsou dvě svíčky a svíčky že ukazují, kolik mi je let. Takže mi jsou asi dva.

Tatínek mi podal hračky a já jsem si je nadšeně prohlížel. Byli tak krásné a barevné. Několik kyblíčků do písku, lopatek a něco, co vypadalo jako malé mlýnské kolo. Moc se mi to líbilo. Okamžitě jsem to vyzkoušel. Vzal jsem lopatičku do ruky a zabořil jsem jí do písku. Písek jsem přendal do kyblíčku a celé jsem to přesypal do mlýnu, který se okamžitě začal točit. Písek, který z něj padal, byl o něco jemnější, než písek, který jsem tam předtím dal. Bylo to úžasné. Nadšeně jsem se nad tím smál.

Všimnul jsem si, že si tatínek sedl na lavičku kousek za mnou. Věděl, že si raději hraju sám, ale chtěl mě mít na očích. Vždycky, když na chvilku někam odešel, maminka mu vynadala, protože se o mě bála. Tatínek mi řekl, že až budu starší, budu si moct na písku hrát sám. Byl jsem zvědavý na to, jaké to bude, ale taky trochu smutný, že už se na mě tatínek nebude dívat.

Pořád dokola jsem dával písek do mlýnku a zase jsem ho sypal den. Strašně se mi to líbilo. Najednou jsem slyšel kroky. Otočil jsem se a zjistil jsem, že k nám přichází maminka. Maminka měla stejné kudrnaté hnědé vlasy jako já a dokonce i stejnou barvu očí. Věděl jsem to, protože mi to řekla, ale když mi ukázala naší společnou fotku, viděl jsem, že opravdu vypadám jako maminka.