The Blogger

27. část

Louis' POV

„Harry, vstávej!" Jemně jsem jím zatřásl, abych ho probudil. Zvonil mu mobil a podle displeje mu volala máma. Teda jeho adoptivní máma. Prostě Anne, nebo jak se jmenuje. Harry ale měl půlnoc. Spokojeně spal, stočený do klubíčka. Bylo mi líto ho takhle budit, ale přece jenom, bylo jedenáct hodin, mohl by vstát. Já jsem byl už dvě hodiny vzhůru a celý ten čas jsem strávil sezením na posteli a sledováním spícího Harryho. Pokud vypadal jak anděl když byl vzhůru, tak nevím, ke komu bych ho mohl přirovnat, když spal. Pořád jsem nechápal, čím jsem si ho zasloužil.

Nemusí ale pořád být spící anděl. Pomalu mi docházela trpělivost.

„Harolde!" Zařval jsem mu do ucha a Harry se s trhnutím probudil. Vrhnul na mě ospalý pohled.

„Co se děje?" Zeptal se rozespale. Podal jsem mu zvonící mobil. „Snaží se ti dovolat máma. Myslím, že by jsi to měl vzít."

Harry si ode mě vzal mobil. „Ahoj mami."

Nechal jsem ho telefonovat a zamířil jsem do kuchyně. Přemýšlel jsem nad tím, co nám udělám k snídani. Moje kuchařské schopnosti ale nejsou nijak velké, a tak jsem nakonec nasypal do misky čokoládové kuličky s mlékem a doufal jsem, že má tohle jídlo Harry rád. Trošku jsem se zastyděl při pomyšlení na lívance, které nám k snídani udělal Harry když jsem u něj snídal já, ale honem jsem tu myšlenku zahnal. Radši čokoládové kuličky s mlékem, než spálené lívance.

Ve dveřích se objevil Harry. Vypadal po ránu tak roztomile. Vlasy mu trčely všemi směry a neustále zíval.

„Zpátky do postele." Nasměroval jsem ho do ložnice. „Nejsi dost vzhůru na to, abys mohl jíst u stolu."

Harry se na mě nepatrně zamračil, ale poslechnul. Přemýšlel jsem nad tím, jestli chtěl protestovat proti drobkům v posteli, nebo tak něco. Harry a jeho láska k pořádku.

V ložnici se Harry usadil na postel a já vedle něho. Podal jsem mu misku s jídlem. Ať si myslel cokoliv, neřekl to nahlas.

„Děkuju." Vzal si lžičku a začal se spokojeně ládovat.

„Jak jsi se vyspal?" Zeptal jsem se.

„Líp než kdy předtím." Odpověděl Harry a věnoval mi úsměv s ďolíčky. Všiml jsem si, že už se nemusí přemáhat.

„Bolí to furt?" Zeptal jsem se a ukázal jsem na jeho tvář.

Harry zavrtěl hlavou. „Díky vaší péči se cítím přímo skvěle, pane trenére."

Potlačil jsem úsměv. „Vypadalo to tak. Měl jsem pocit, že už tě nikdy nevzbudím."

„Jak dlouho jsi vzhůru ty?" Zeptal se Harry.

„Dost dlouho, abych mohl sledovat, jak ti to sluší když spíš."

Jako na povel Harry zrudnul a sklopil pohled.

Jemně jsem ho uchopil za bradu a přinutil jsem ho se na mě podívat. „Ale když se na mě díváš, mám to stejně radši." Poznamenal jsem a políbil jsem ho. Když jsem ho pustil, Harry se spokojeně usmál.

„Co koleno, pane trenére?" Zeptal se.

„V pohodě." Zalhal jsem. Ve skutečnosti mě pořád bolelo jako čert.

„Můžu ho zkontrolovat?"

„Když na tom trváš." Vyhrnul jsem si džíny. Koleno vypadalo ještě hůř než včera. Harrymu při tom pohledu rychle zmizel úsměv z tváře.