The Blogger

15. část

Harry's POV

Pomalu jsem se probouzel. Bylo mi neskutečně příjemně a pohodlně a zároveň opravdu špatně.

Víčka jsem měl moc těžká na to, abych otevřel oči. Cítil jsem se tak strašně unavený, jako nikdy. Skrz zavřené oči jsem zaregistroval sluneční paprsky, které na mě dopadaly. Mozek mi pracoval zpomaleně. Nechtělo se mi nad ničím přemýšlet.

Bohužel, přesto, že můj mozek byl tak moc zpomalený, fungoval pořád stejně. A tak se mi pomalu, ale jistě, začaly vracet vzpomínky ze včerejšího večera.

Niall. Sarah. Rico. Rico, který mi platil jeden drink za druhým. A potom? Co bylo proboha potom? Ať jsem se snažil sebevíc, žádná vzpomínka se ne a ne objevit. Mozek mi najednou pracoval čím dál rychleji. Jako by se i moje ostatní smysly probraly k životu. Tohle není moje postel. Moje postel není takhle měkká. Kde to jsem? Otevřel jsem oči.

Nacházel jsem se na místě, které jsem nikdy předtím neviděl. Bílé stěny, světlá podlaha a modrý koberec. Pohled mi sklouznul na okno. Ten výhled mi byl povědomý. Ten samý dům, co je naproti jsem viděl z okna Louisova bytu. Rychle jsem se otočil.

Asi nikdy jsem nebyl překvapený tolik, jako teď, když jsem se otočil a hleděl jsem do tváře spícího Louise. Jsem u něj doma? Ale jak jsem se sem dostal? A kde se Louis objevil? Byl snad na té párty taky? Snažil jsem se si vzpomenout, ale byl jsem si jistý, že jsem ho tam nikde neviděl.

Stalo se mezi námi snad něco? Ne, nic se stát nemohlo. Měl jsem na sobě oblečení. S hrůzou jsem si uvědomil, že je šíleně cítit po alkoholu. Co na to řekne Anne? Anne! Začal jsem přemýšlet, kde mám mobil, když jsem si všimnul, že leží na stolku vedle mě. Rychle jsem ho vzal do ruky. Dvanáct zmeškaných hovorů od Anne, sedm zpráv a tři zprávy od Nialla. Vůbec bych se nedivil, kdyby Anne už zavolala policii.

Zkusil jsem se posadit. Musím jí zavolat. V tu chvíli se mi ale strašně zatočila hlava, a tak jsem si raději zase lehnul. Doteď jsem si ani neuvědomil, že mám zjevně obrovskou migrénu. Co jsem včera proboha dělal?

Moje prudké pohyby způsobili, že se Louis začal probouzet. Chvilku jsem ho pozoroval. Takhle vypadal tak bezstarostně. Veškerá arogance byla pryč. Potom Louis pomalu otevřel obě oči. Zadíval se na mě. Pohled na mě zjevně způsobil, že se rychle probudil. Posadil se a zamračeně se na mě díval. Připadalo mi, že se pod jeho pohledem hodně rychle zmenšuju.

„Co se stalo?" Zeptal jsem se jednoduše. To byla zrovna teď ta nejdůležitější otázka.

„Na to bych se měl zeptat spíš já tebe." Odpověděl Louis. Rozhodně zněl rozzlobeně. Připadal jsem si jako nějaké dítě, co provedlo něco hrozného. Možná jsem jím i byl.

„Nic...nic si nepamatuju." Hlesnul jsem a neodvažoval jsem se mu podívat do očí.

Louis se přisunul trochu blíže ke mně. Cítil jsem na sobě jeho pohled a to mě přinutilo podívat se na něj. „Vůbec nic?" Mluvil tak potichu.

„Vůbec nic." Proč vypadal, jako kdyby se mu ulevilo?

„Řekl bych, že jsi si ukousnul trochu větší sousto, než jsi dokázal spolknout. Mám pocit, že se ti to děje často, Harolde." Nevěděl jsem, jestli se soustředit na to, že mě zase provokuje, nebo na to, proč mám z oslovení „Harolde" v jeho podání husí kůži.

„Šli jsme jen slavit narozeniny Niallova kamaráda." Namítnul jsem nesměle.

„To je hezké." Utrousil Louis. „Možná by se ale slavilo dobře i bez toho, abys pil jeden drink za druhým."