The Blogger

18. část

Harry's POV

Jakmile jsem se ráno probudil, věděl jsem, že dneska se děje něco důležitého bez toho, abych si hned vzpomněl, co přesně to je.

Jak mi mozek postupně začínal pracovat, vzpomněl jsem si na to, co přesně to je. Louis mě včera pozval ven. Dnes večer budeme spolu. Jen my dva. Jako když jsem byl u něj doma, ale bez toho, aby tam překážel Stan.

Musím říct, že jsem něco takového nečekal. Když mi Louis řekl, že na něj mám počkat v šatně, předpokládal jsem, že mi chce vynadat za moje stále ještě ne příliš dokonalé schopnosti ve fotbale, nebo že je na mě naštvaný, protože se v podstatě kvůli mně rozešel s přítelem. Nic takového se ale nestalo.

Mám si to ale vyložit jako rande? A nebo prostě tak, že spolu jdou dva přátelé ven? Mohli by ale z nás být pouze přátelé? Ta představa je skoro směšná. Kdyby tak Louis věděl, co se mnou jeho svůdné pohledy dělají. Jak mi pokaždé buší srdce a já to nedokážu skrýt. Na Louisovu blízkost moje tělo reaguje skoro přehnaně. A poslední dobou mám pocit, že přesně tak to Louis chce.

Tak či tak, to že jsem potkal Louise má pro můj život jednu obrovskou výhodu. Počet mých záchvatů paniky se výrazně snížil. A to je něco, za co jsem neskutečně rád. Život je hned jednodušší.

Louis mi napsal, že mě vyzvedne v půl osmé, takže jsem měl před sebou celý den, abych se připravil. První, co jsem udělal bylo, že jsem zapnul notebook a napsal jsem hodně dlouhý článek o tom, co mě čeká a jak se cítím. Koneckonců, první rande je jednou v životě a mělo by dopadnout dokonale. Rozhodl jsem se tomu říkat rande, protože se mi myšlenka toho, že jdu s Louisem na rande líbila. A ano, je to moje první rande. Jak jsem řekl, ještě jsem nepotkal tu pravou. Nebo spíše toho pravého.

Když jsem článek dopsal a zveřejnil, rozhodl jsem se zkontrolovat celý blog. Nemohl jsem uvěřit, jak moc jeho popularita za tak krátkou dobu stoupla. Pod každým příspěvkem se teď nacházelo přibližně něco kolem dvaceti komentářů. A co víc, milých komentářů.

Líbilo se mi to. Nikdy nepochopím, proč někde někomu na internetu nadává. Když se někomu něco nelíbí, tak ať to nekomentuje a ignoruje to, ne? Na světě je zla dost. Nikdo nepotřebuje ještě další.

Celý den jsem strávil poleháváním v posteli. Trošku jsem se styděl, že moc nic nedělám, ale Anne nebyla doma a říkal jsem si, že si zasloužím odpočinek. Navíc jsem se psychicky připravoval na setkání s Louisem.

Kolem šesté jsem vlezl do sprchy. Použil jsem více gelu i šamponu, než obvykle. Chtěl jsem se Louisovi jednoduše líbit. Když jsem se kriticky prohlížel v zrcadle, říkal jsem si, že bych se měl konečně ostříhat. Vlasy jsem teď měl opravdu dlouhé a pořád mi padaly do obličeje. Teď na to ale nebyl čas.

Potom jsem se oblékl a za pět minut půl osmé jsem vyšel z domu na domluvené místo. Jak jsem předpokládal, Louis tam ještě nebyl.

Přijel přibližně za deset minut. Když jsem viděl jeho auto, srdce mi radostně poskočilo a hned potom se ustrašeně zastavilo. Co když něco pokazím? Teď ale nebyl čas na to, dělat si s tím starosti. Otevřel jsem dveře Louisova auta a nastoupil jsem.

„Ahoj." Pozdravil jsem a nesměle jsem se mu podíval do očí.

„Ahoj Harry." Odpověděl Louis. Prohlédl jsem si ho. Vypadal skvěle, samozřejmě, měl černé džíny, černé tričko a vansky. Jednoduchý outfit, ale Louis v tom stejně vypadal jako model. Vlasy měl jako vždycky ledabyle rozcuchané a jeho modré oči na mě koukaly vyzývavě, drze a arogantně zároveň. Zčervenal jsem a rychle jsem uhnul pohledem.