The Blogger

25. část

Louis' POV

„Harry, co se stalo?"

Neměl jsem tušení, co bych měl dělat. Harry ležel na podlaze, byl zraněný a vypadal, jako kdyby upadnul do nějakého šoku. Jenom vzlykal a vypadalo to, že to nemůže zastavit. Pohled na něj mi rval srdce. Musel jsem něco udělat.

„Harry, pomůžu ti se postavit, ano?" Řekl jsem mu jemně.

Potom jsem ho jemně vytáhnul na nohy. Držel jsem ho kolem pasu a vedl jsem ho k gauči, aby se posadil a trochu se uklidnil. Připomnělo tu situaci tenkrát, když byl opilý a já jsem se ho snažil dopravit domů. Akorát že tohle bylo mnohem, mnohem horší. Připadalo mi, jako by už od té doby uběhlo několik let.

Posadil jsem Harryho na gauč a sedl jsem si vedle něj. Harry mi položil hlavu na rameno. Obejmul jsem ho kolem ramen a držel jsem ho co nejblíže u sebe. Cítil jsem, jak mi Harryho slzy máčí tričko, ale bylo mi to jedno. Jenom jsme tam tak seděli, já a on. Občas jsem ho políbil do vlasů. Podle mého názoru bylo nejlepší počkat, až se uklidní a teprve potom se ho na něco ptát.

Přemýšlel jsem, kde přišel k těm zraněním. Jednu tvář měl celou od krve a pod okem se mu dělal monokl. Jak znám Harryho a jheo rádoby šikovnost, možná by byl schopný nějakým blbým způsobem upadnout a způsobit si to sám. Ale jestli mu ublížil někdo jiný...nechtěl jsem na to ani pomyslet. Ten člověk dlouho naživu nebude.

Když se Harryho vzlyky ztišili a moje tričko vypadalo, jako kdybych se zrovna vrátil z procházky uprostřed největšího deště, něco mě napadlo.

„Harry, počkáš tady chvilku, ano? Udělám nám čaj."

Nikdy čaj nepiju, není to zrovna moje parketa. Ale nikde jsem četl, že to pomáhá na nervy, i když jsem si nebyl jistý, jestli tím nemysleli nějaký určitý druh. Nevadí. Tím nic nezkazím, ne?

Chvilku jsem se přehraboval v poličkách v kuchyni. Na chvilku jsem se zděsil, že tu možná ani žádný přece jenom nemám. Byl jsem si jistý, že jsem ale nějaký kupoval.

Konečně jsem ho našel. Krabička obyčejného černého čaje English Breakfast. Dal jsem vařit vodu do konvice a sáčky do hrníčku. Když byl čaj hotový, vrátil jsem se do obýváku za Harrym.

Vypadal už mnohem klidnější. Když jsem mu podával čaj, pokusil se i usmát, ale vypadal, že mu při tom zranění tvář působí bolesti.

„Děkuju." Řekl tiše když si ode mě čaj vzal, zdvořilý, jako vždycky. Posadil jsem se vedle něj a zaujali jsme stejnou polohu, jako předtím. Chvilku jsme jenom tak upíjeli čaj a nic neříkali. Teda, lépe řečeno, Harry ho upíjel a já jsem jen držel svůj hrníček a nenápadně jsem ho pozoroval. Kdo by chtěl ublížit někomu, jako on? Je jako anděl. Je tak nevinný. To spíš já bych si tohle zasloužil. Žádný anděl rozhodně nejsem.

Ta myšlenka mi připomněla moje bolavé kolena. Doma jsem ho ještě ledoval, takže už nebylo tak nateklé, ale pořád trochu bolelo. Zatracenej Stan.

Harry už vypadal docela klidně. Usoudil jsem, že nastal správný okamžik.

„Harry, kdo ti to udělal?" Zeptal jsem se ho jemně a ukázal jsem na jeho tvář.

Harry sklopil pohled a prstama objížděl okraj hrníčku s čajem. Potom se na mě podíval.

„Budeš se zlobit." Řekl tiše.

„Nebudu. Jenom mi to řekni." Začínal jsem se bát, že se potvrdí moje nejhorší obava.

Harry se zhluboka nadechnul. „Stan." Odpověděl na mojí otázku.