The Blogger

8. část

Louis' POV

Ráno mi zazvonil budík v 8 hodin. Rozmrzele jsem ho vypnul a otočil jsem se na druhou stranu, abych se podíval na Stana. Pravidelně oddechoval a vypadal, že má ještě půlnoc. Docela mě štval. Chodil pozdě spát a pozdě vstával. Navíc neměl žádnou práci, takže veškerý chod domácnosti jsem platil ze svých příjmů. Neříkám, že jsem dokonalý. Kouřím, piju alkohol, moje povaha je komplikovaná a moje minulost není bez poskvrnky. Ale aspoň mám práci a makám na sobě. Což se o Stanovi říct nedá. Včera jsme se navíc neusmířili, což mě, i když jsem to nechtěl přiznat, dost mrzelo.

Dnešní náhradní trénink sice začínal od jedenácti, ale dával jsem si budíka dříve, abych si předtím stihl ještě zaběhat. Brzké vstávání mi nedělalo moc velký problém a to pro mě v tomhle směru byla výhoda.

Vstal jsem a v rychlosti jsem si vzal k snídani jsem čokoládové kuličky s mlékem. Potom jsem si vzal tepláky a mikinu na běhání, běžecké boty a mohl jsem vyrazit. Stan se mezitím samozřejmě nevzbudil.

Když jsem došel do parku, slunce jasně svítilo a mě se pomalu zlepšovala nálada. Všechno vypadá ve slunečním světle tak nějak lépe.

Rozběhl jsem se podél nevelkého jezírka, které se nachází uprostřed parku. Nebyl jsem tu sám, byli tu i další běžci, kteří si přivstali, aby si mohli zasportovat a pár lidí, kteří mířili do práce, přestože byla neděle. Jinak byl park i celý Londýn ještě ponořený v ospalém tichu nedělního rána.

Pravidelně jsem vydechoval a udržoval jsem pravidelné, ne moc pomalé a ne moc rychlé tempo, jen občas jsem se zastavil, abych se napil. Běhání mi nedělalo žádný problém, protože díky němu a fotbalu jsem byl v opravdu dobré fyzické kondici.

Když jsem doběhl svou obvyklou trasu, bylo půl desáté a v parku se začalo objevovat stále více lidí. Usoudil jsem, že je nejvyšší čas jít domů, abych se připravil na trénink.

Očekával jsem, že Stan bude ještě spát, ale k mému překvapení byl už vzhůru. Ještě víc jsem se divil, když ke mně přišel a políbil mě.

„Omlouvám se za včerejšek." Řekl.

„V pohodě." Přikývnul jsem. Na jednu stranu jsem byl rád, že už není naštvaný, ale na tu druhou jsem mu nechtěl ty jeho nálady tak lehce odpouštět.

Stan zjevně čekal, že řeknu ještě něco, ale já jsem místo toho zamířil do koupelny. Rychle jsem se osprchoval a pak jsem se chystal zamířit na trénink. Když jsem zjistil z koupelny, zjistil jsem, že Stan už není doma. Kam asi šel?

Dobrá nálada z běhání mě už začala přecházet. Cestou na trénink jsem vytáhnul cigaretu a přemýšlel jsem nad tím, že zase uvidím Harryho. Nemůžu na něj tolik myslet. A jestli se nezlepší, poletí z týmu. Možná by to pro mě bylo nejlepší.

Kouknul jsem se na hodinky. Trénink začínal až za půl hodiny a já už jsem byl skoro školy. Kdyžtak na mě počkají. Posadil jsem se na lavičku a vytáhnul jsem druhou cigaretu. Zatímco jsem pomalu vyfukoval kouř z pusy. Vytáhnul jsem mobil a do vyhledávače jsem zadal adresu Harryho blogu. Chtěl jsem zjistit, jestli ráno nenapsal něco nového.

Když se stránka líně načetla, zjistil jsem, že moje domněnka se potvrdila. Samozřejmě, že Harry napsal něco nového. A nezapomněl se zmínit o mě. Napsal, že se mu na trénink nechce a že jestli se budu dál chovat jako namyšlený frajírek, odejde z týmu. Projela mnou vlna vzteku. Co si to dovoluje?

Hodil jsem nedopalek na zem a rázně jsem zamířil ke škole, i když trénink začínal až za čtvrt hodiny. Aspoň tam jednou budu brzo.