The Blogger

34. část

Harry's POV

Probudil jsem se naprosto dezorientovaný. Chvilku mi trvalo, než mi došlo, že jsem u Louise. Podle svítícího budíku byly 4 hodiny ráno a venku ještě tma. Opatrně jsem se posadil. Bolelo mě za krkem. Otočil jsem se a uvědomil jsem si, že jsem celou dobu spal opřený o Louise. Jestli bylo nepohodlně mě, tak jak se asi muselo ležet jemu?

Pořádně jsem si ho ve spaní prohlédl. Vypadal tak bezstarostně. Všechny ustarané vrásky mu zmizely z obličeje, v jeho tváři nebyla ani stopa po obvyklé aroganci. Co ho asi tíží? Co je ta věc, kterou tak pečlivě tají? Dělalo mi to starosti, ale nechtěl jsem na to moc myslet. Je mi s ním dobře a zjevně to se mnou nemá nic společného, tak proč se tím zbytečně stresovat.

Všiml jsem si, že knížka, kterou jsem mu večer četl leží na stolku vedle Louise. Musel jsem při čtení usnout. Zavrtěl jsem sám nad sebou hlavou. Jak se mi to jen podařilo?

Potom jsem se mi vrátily všechny vzpomínky ze včerejška a srdce mi ztěžklo. Moje hádka s Anne. Když jsem na to pomyslel, draly se mi znovu do očí slzy. Tak nerad jsem se hádal, obzvlášť s ní. Nikdy jsem se s ní nepohádal. Nesnáší to. Musí ale přece pochopit, že Louis pro mě není jen tak někdo. Ale co když to nepochopí?

Lehl jsem si vedle Louise a pokoušel jsem se znovu usnout, abych na svoje starosti aspoň ještě na chvíli zapomenout, ale myšlenky mi v hlavě vířily jedna za druhou a spánek bylo to poslední, na co moje tělo chtělo myslet. Natáhnul jsem se pro mobil. Měl jsem tam plno zmeškaných hovorů od Anne. Nevěděl jsem, co mám dělat. Dát jí ultimátum? Já s Louisem, nebo nikdo? Ne. To bych nikdy neudělal. Miluju je oba. Anne jako nejlepší adoptivní mámu na světě a Louise jako nejlepšího přítele na světě. Musí se to nějak vyřešit. Prostě musí.

Poslal jsem jí smsku se vzkazem, že jsem v pořádku, aby si o mě dělala starosti a potom jsem zase jen přemýšlel. Tentokrát nad tím hezkým. Na to, jak mě Louis vzal na jeho oblíbené místo. Bylo tam tak krásně. Když jsem se díval na to město, připadali mi životy lidí v něm tak bezvýznamné, stejně jako ten můj. Každý máme svoje radosti, starosti, i trápení, ale přesto jsme v podstatě nic. Jen malá žijící buňka v nekonečném vesmíru.

Vzdal jsem svoje pokusy o spánek a vstal jsem. Venku už se pomalu rozednívalo. Ještě jednou jsem se otočil na Louise . Pořád spokojeně pochrupoval. A potom kdo je tu spáč.

Zamířil jsem do kuchyně. Natočil jsem si skleničku studené vody. Seděl jsem tam sám v šeru a tiše jsem upíjel. To ale způsobovalo, že se moje myšlenky vracely zpátky k Anne a to jsem nechtěl. Místo toho jsem tedy zamířil do koupelny.

Zatímco jsem stál pod horkou sprchou a nanášel na sebe Louisův voňavý sprchový gel, začínal jsem se cítit podstatně lépe. Jako kdyby se ze mě společně s vodou smývaly všechny starosti. Učesal jsem si hřebenem vlasy, omotal kolem sebe ručník a vrátil jsem se do kuchyně. Neměl jsem s sebou žádné oblečení, kromě toho, co jsem měl na to naše nepodařené běhání, takže jsem si chtěl půjčit něco Louisovo. Jakmile jsem vstoupil, zarazil jsem se. Louis stál u sporáku a vařil vajíčka. Když uslyšel zvuk mých kroků, otočil se.

„Dobré ráno." Pozdravil mě a se zájmem se zadíval na moje tělo zabalené jen v ručníku. Znejistěl jsem. Nepočítal jsem s tím, že už bude vzhůru.

„Takže už jsi vstal." Pronesl jsem překvapeně.

„No, někdo tu snídani udělat musel." Řekl trochu vyčítavě a přešel ke mně. Prohrábnul mi rukou mokré vlasy a políbil mě na uvítanou. Bál jsem se, aby mi ten ručník nespadnul. Když si toho Louis všimnul, zasmál se. „Nestyď se Harolde. Určitě bych nebyl zklamaný."