The Blogger

40. díl

Harry's POV

Ode dne, kdy jsem se probral z umělého spánku uběhl měsíc. Celou tu dobu jsem strávil v nemocnici, ale nemohu říct, že bych se tam nějak nudil. Samozřejmě, že bych byl raději jinde, než v nemocničním pokoji s holými stěnami, ale přineslo to jednu velkou výhodu. Louis se mnou trávil každou sekundu. A když říkám každou sekundu, myslím to doslova. Domů odcházel jen aby se převlékl, aby aby si vzal něco k jídlu a pití a také kvůli fotbalovým tréninkům. Jinak trávil veškerý čas vedle mého nemocničního lůžka. Přes den tam seděl, povídal si se mnou a nebo mě prostě jenom tak držel za ruku. V noci tam spal. Říkal jsem mu, že to nemusí dělat, že může jít domů a vyspat se pohodlně na posteli, ale o to neustále odmítal. Trochu jsem ho podezříval z toho, že to dělá kvůli výčitkům svědomí, protože si myslí, že on může za to, že jsem skončil pod jedoucím autem. Když jsem ale viděl jeho upřímný a milující pohled, věděl jsem, že to dělá z jediného důvodu - aby byl se mnou.

Anne se mnou taky každý den trávila několik hodin, ale samozřejmě musela chodit do práce. Nicméně mi Louise odsouhlasila a já jsem si říkal, že je možná všechno špatné přece jenom k něčemu dobré.

Několikrát u mě byl i Niall. Pokud jsem chtěl, aby mi někdo zvednul náladu a rozesmál mě, byl on rozhodně ten pravý člověk. Místo, aby mě litoval, jako většina lidí, dělal si ze mě srandu jak vypadám se všemi těmi obvazy. Kdoví proč mi to pokaždé zvedlo náladu.

Nicméně, Louis mi pořád ještě neřekl pravdu. Nechtěl jsem na něj ale tlačit, slíbil mi, že až mě pustí z nemocnice, řekne mi všechno. A já jsem mu věřil.

A ta chvíle zrovna nastala. Před třemi dny mě pustili z nemocnice a já jsem se cítil - v rámci možností - skvěle. Otřes mozku byl uzdraven a modřiny a drobná zranění už skoro nebyly poznat. Ruku jsem měl sice ještě v sádře, ale to bylo to nejmenší, co by mě trápilo. Dá se říct, že jsem si na to zvyknul. Byl jsem rád, že jsem zase na čerstvém vzduchu. A hlavně jsem byl rád, že jsem naživu.

Byli jsme s Louisem na cestě na naše oblíbené místo. Připadalo mi to tak dávno, co mě sem Louis vzal poprvé. Jako kdyby se můj život rozdělil na život předtím a život potom. Připadalo mi, že je to celá věčnost, co jsme tady na kopci, s výhledem na Londýn seděli a nevěděli, co všechno nám osud přinese do cesty.

Louis nechtěl, abychom sem šli. Pořád si myslel, že jsem moc slabý na to, abych chodil a obzvlášť takovou cestu. Přemlouval jsem ho, než povolil. Z nějakého důvodu jsem to místo chtěl zase vidět. Možná proto, abych si připomněl hezkou vzpomínku, která mě s Louisem spojovala.

Namáhavě jsem vyšlapával kopec a dával jsem si záležet na tom, abych neudělal něco, po čem by si Louis usmyslel, že jsem unavený. Už tak šel za mnou a podle toho, jak jsem jeho pohled cítil v zádech jsem usoudil, že se mě chystá chytit kdybych náhodou padal, nebo tak něco. Šlo mi to sice trochu hůře s jednou rukou v sádře a rozhodně jsem funěl víc než Louis, ale zas tak hrozné to nebylo.

Když jsem vyšli nahoru, už se stmívalo a Londýn zase zářil, stejně jako jsem si to pamatoval. Mlčky jsem se posadil a Louis vedle mě. Pořád jsem cítil jak mě sleduje. Nejistě jsem se na něj usmál. K mému překvapení mi to neoplatil. Vypadal, jako kdyby mu něco dělalo starost. Natáhnul se pro moji ruku a začal si hrát s mými prsty.

„Harry, myslím, že jsem připraven říct ti pravdu."

Vnitřnosti se mi sevřely. Zahleděl jsem se na zářící město pod sebou. Chci to vůbec vědět?