Poezie v srdci

Lidé se mění

Bolí, když se staří přátelé změní a už nejsou jako dřív. Když nejsou takoví, jaké je znáte už od malička.....

Se vším dobrým ve větru,
čas vlnou svou zametl,
nic už není,
jako dřív,
jen srdce stále chce věřit.

Snad mé touhy poslední,
z dávných chvílí radostných,
nepřethrne zloba
zlých,
snad neuzavře bránu k nim.

Poslední klíč hledám,
marně se sama sebe ptám
a vše co znám,
nedokážu překonat.

Nic nezůstalo
v očích prázdných,
ani nepřežilo žádný smích.

Roztávají chvilky poslední,
ty, co mi zůstaly,
které po větru se nenesly.

Pár milých slůvek svůdných,
slyším z dálky znít,
jak vítr hraje si,
se mnou snad, nesním?

Ten hlas,
co slýchávám,
ten dech,
jež cítím.

Časy plné smíchu,
co navždy mi zmizely,
jak ony se změnily,
samotná jsem upadla
a nezvládla se zvednout zpět.

Kdysi srdce pohladily
a sílu ve mně zanechaly,
dívce plné radostí,
trochu s hlavou v oblacích.

Všechno tohle už je pryč,
není možné nic změnit,
třeba jednou znovu vzplane,
plamen mých nadějí,
zahřeje srdce moje
a staré pouto upevní.

Podle pravdy i smyšlené....