Poezie v srdci

Brána se klíčem otevírá

Co myslíte, že byste dělali, kdyby jste celý život bydleli v obrovském strašidelně působícím domě, který by ležel uprostřed veliké rozlehlé zahrady, v níž by se nacházela tajemná brána, jež by vás už od malička děsila a vy byste nevěděli, co je za ní?

Její klíč by byl ve vašich rukou, a tak nějak byste cítili, že právě nastal čas, k jejímu otevření....

Každým dnem tu stojím,
před svojí železnou bránou,
jen vždycky, když tichou mojí zahradou kráčím,
kapičky rosy mým uším lehce šepotají,
kudy jenom mám jít pro své rozhodnutí.

Každý den svírám ten zlatý klíč v rukou,
jen upřeně pohledem dveře prosím,
aby mne ještě na chvíli malou,
vyprostily z tohohle potrápení.

Každou chvilku potápím se rudým - tím krystalem ve zlaté klícce tak hladké,
a není mi jasné, jak mám učinit,
chci jen rozhodnout se pro všechny správně.

Slyším, jak hlasitě a bouřlivě duní,
jen vnímám kroky, jež ke mně ze všech míst směřují,
a myslím, že ve mě věří,
já cítím že tak moc, jen ať všechno napravím, chtějí.

To já ale neumím, když dobře vše vím,
že matně po tmě ze země se zvedám,
jen k ústum chci trochu přiblížit,
svůj jiskřivý pohár čistou vodou naplněný,
jako krystalem mých vřelých nadějí,
ale obav ze zranění.

Dotýkám se těch dveří, jen prsty hladím ten hluboký šrám,
tak moc jej kovu způsobí,
jen lidského srdce žal.

A opět zaváhám,
já nechci přece bránu otevřít,
ale musím, vždyť kdo všechno spoléhá,
na důležitou roli moji.

Něžně těch vrátek se prsty dotýkám,
a mé slzy ten lesklý kov jen hladí,
můj hlas v mlze se všemi směry rozplývá,
a já jen slyším, jak rychle lesem se prohání.

Kolem mě chlad, jen nekonečná zeleň,
toť tak dlouho zavřené dveře nechávají,
a já mám otevřít, jen já,
právě ta,
co se jejich tajemství nejvíc bojí.

Prsty mých rukou projdou věčnou zimou,
tak, jako tělo mé,
najednou k zemi schoulím se,
a poslouchám zvuk trávy,
jak pod větrem lehce tancuje,
jak překrásné je květů drmolení.

Zase jsem ponořená v těch hustých mlhách,
jak já jen toužím nepropadnout jim,
však jediné, co doopravdy vnímám,
že musím udělat to,
co nedokázali přede mnou oni.

Jsem už připravená,
tak moc to teď vím.

A s mými prsty v poutech spletený klíč,
pomalu zvedám výš a výš.

S větrem za zády, já stojím před brankou vysokou,
co asi skrývá to tajemství neznámé,
však jedinou tou lidskou podstatou,
je mé rozhodnutí, to přece uvnitř pobývá...

Spletité krásy rostlin za zády mi hýří,
tak půvabné je vše, co stojí za mnou,
však v jezeře slzných mých plání,
se setkám se svým prvním rozhodnutím...