Poezie v srdci

Sama

Každého přece trápí, když je sám..

Jen ta bolest,
všechno jednou zmizí,
to,
co je krása hřejivá,
jak někdo neví,
proč nevážit si potěšení,
když o ně život připraví.

Co k tomu říct,
nemám slov,
jsou ztracená,
ani jméno mé,
nezazní už.

Nikdy více nezaslechne,

nikdo ani náznak

jen jeho památka,

pověst dlouhá,
co zůstane,
ta,
i se smutkem mým,
jež se nikdy v mlze neztratí,
pravdu v srdci potlačí.

a ten pocit,

ach, ten cit,
jež je jako noc probdělá,
ta noc,
kdy se nedočkáš,
ani tichých slov,

ničeho,

jen slyšíš,
jak vítr fouká,
a smutek v srdci,
všechno ničí.

Sama na poli jsem,
na tom poli plném slunce,

nikdo není se mnou,
ani ti poslední,

nezdá se,
že by mi zůstali.

Nikdo a nic,
jen já se tu soužím,
to nic,
jež sama znám,
jenom já vím,

jak v těch chvílích,
když slunce svítí,
a tráva šimrá,
jsem tak sama,
opuštěná.

Jenom já,
nikdo jiný,
proč?
Cožpak platím za své viny?

To čisté nebe modré,
nevím už dál,
jak snáze poznat,
štěstí krásné,
jež v srdci tkví,
ta bolest,
trpce prolitá,
se slzami si v tichu zasténám.

Sama,
tak sama jsem,

to jediné,
slovo pouhé,

nic nemám,
jen tohle znám,
a jen já jdu vstříc sobě též,
nikdo mi není přítelem.

Těm časům zlatým,
dát sbohem navždy,
a volám,
a nechci už cítit,
ten mráz, co ničí,
tu moc, co ve mě klíčí,
a hněv,
jež se k srdci připoutá,

a nutí dělat vinu a hřích,
odplatu svou učinit.

Ta píseň,
kterou zpívám,
tak sama a dál,
ztrácím se v chvilkách,
kdy nevím a neznám,
jaké mé jméno jest,
ta vzpomínka tak chladná je.

Chci, ale nesmím,

a neumím se smát,
snad jen zloba,
ta jediná,

ví, co bude dál,

a co chtějí mi,

když jsem ve světě,
kde nenaleznu se,
ani nespatřím,
a dál se trápit budu.

Tak,
jak tu poletuji,
to co bylo,
vše co kdysi krásné jest,
nebude už vítr sladký,
to,
co vidím v dálce zářit,
není smysl,
jež ke mně patří.

A nebude,
už nikdy tak dál,
chci ten osud,
přejít trny ostrých slov,
ty bolestné chvilky ničící,

když mé srdce,
ještě tak mladé,
krutě zradili.

A to jediné,

co zbylo mu,
bolest s ránou hlubokou,
jež nelze zhojit,
a nikdy zcelit.

Plamen skomírá,
a ta bolest,
mé nohy slabé,
ty rány od nich,
ke všem pocitům mým,
jenom ten zlý smích,

s každou kapkou krve,
ve strachu tichém,
když sama cítím,
a vidím vše,
co spatřit nechci,

svědčí všechno o trápení,
všechno je pro mě těžké,

i odpuštění.

To vím,

jen sama v bouři dál,

v slzách se svým žalem,
trpce promlouvám,
a tu cestu dlouhou,
tu plnou snů,
vidím, jak na ní upadám,
v záchvěvu nočních vln,
to bití zvonu doléhá
a já sama k zemi přiléhám.

Zůstanu,
i v místech,
kde ta kapka spadla,
rány v duši,
ten stín co vidím,
v nedohlednu,
je to, co chci,
nikdy mě žal neopustí,

to už teď vím,
musím se vzchopit,

začít si zase věřit,
a navždy zapomenout.
Nikdy nenechat svůj plamen,
který teplem sálá,
vyhasnout v temnotě černé,
chci světlo jeho chránit,
tak jak ve svém životě,
opustit svou samotu,
nalézt v někom útěchu.