Každého přece trápí, když je sám..
Jen ta bolest,
všechno jednou zmizí,
to,
co je krása hřejivá,
jak někdo neví,
proč nevážit si potěšení,
když o ně život připraví.Co k tomu říct,
nemám slov,
jsou ztracená,
ani jméno mé,
nezazní už.Nikdy více nezaslechne,
nikdo ani náznak
jen jeho památka,
pověst dlouhá,
co zůstane,
ta,
i se smutkem mým,
jež se nikdy v mlze neztratí,
pravdu v srdci potlačí.a ten pocit,
ach, ten cit,
jež je jako noc probdělá,
ta noc,
kdy se nedočkáš,
ani tichých slov,ničeho,
jen slyšíš,
jak vítr fouká,
a smutek v srdci,
všechno ničí.Sama na poli jsem,
na tom poli plném slunce,nikdo není se mnou,
ani ti poslední,nezdá se,
že by mi zůstali.Nikdo a nic,
jen já se tu soužím,
to nic,
jež sama znám,
jenom já vím,jak v těch chvílích,
když slunce svítí,
a tráva šimrá,
jsem tak sama,
opuštěná.Jenom já,
nikdo jiný,
proč?
Cožpak platím za své viny?To čisté nebe modré,
nevím už dál,
jak snáze poznat,
štěstí krásné,
jež v srdci tkví,
ta bolest,
trpce prolitá,
se slzami si v tichu zasténám.Sama,
tak sama jsem,to jediné,
slovo pouhé,nic nemám,
jen tohle znám,
a jen já jdu vstříc sobě též,
nikdo mi není přítelem.Těm časům zlatým,
dát sbohem navždy,
a volám,
a nechci už cítit,
ten mráz, co ničí,
tu moc, co ve mě klíčí,
a hněv,
jež se k srdci připoutá,a nutí dělat vinu a hřích,
odplatu svou učinit.Ta píseň,
kterou zpívám,
tak sama a dál,
ztrácím se v chvilkách,
kdy nevím a neznám,
jaké mé jméno jest,
ta vzpomínka tak chladná je.Chci, ale nesmím,
a neumím se smát,
snad jen zloba,
ta jediná,ví, co bude dál,
a co chtějí mi,
když jsem ve světě,
kde nenaleznu se,
ani nespatřím,
a dál se trápit budu.Tak,
jak tu poletuji,
to co bylo,
vše co kdysi krásné jest,
nebude už vítr sladký,
to,
co vidím v dálce zářit,
není smysl,
jež ke mně patří.A nebude,
už nikdy tak dál,
chci ten osud,
přejít trny ostrých slov,
ty bolestné chvilky ničící,když mé srdce,
ještě tak mladé,
krutě zradili.A to jediné,
co zbylo mu,
bolest s ránou hlubokou,
jež nelze zhojit,
a nikdy zcelit.Plamen skomírá,
a ta bolest,
mé nohy slabé,
ty rány od nich,
ke všem pocitům mým,
jenom ten zlý smích,s každou kapkou krve,
ve strachu tichém,
když sama cítím,
a vidím vše,
co spatřit nechci,svědčí všechno o trápení,
všechno je pro mě těžké,i odpuštění.
To vím,
jen sama v bouři dál,
v slzách se svým žalem,
trpce promlouvám,
a tu cestu dlouhou,
tu plnou snů,
vidím, jak na ní upadám,
v záchvěvu nočních vln,
to bití zvonu doléhá
a já sama k zemi přiléhám.Zůstanu,
i v místech,
kde ta kapka spadla,
rány v duši,
ten stín co vidím,
v nedohlednu,
je to, co chci,
nikdy mě žal neopustí,to už teď vím,
musím se vzchopit,začít si zase věřit,
a navždy zapomenout.
Nikdy nenechat svůj plamen,
který teplem sálá,
vyhasnout v temnotě černé,
chci světlo jeho chránit,
tak jak ve svém životě,
opustit svou samotu,
nalézt v někom útěchu.
ČTEŠ
Poezie v srdci
PoetryTy první básničky, jež kdysi vzešly z mé hlavy a dostaly se pomocí mých prstů na tenhle svět! Ty vrtkavé pokusy zapojit trochu fantazie, empatie, představivosti a psát... O smutku, O štěstí O lásce O životě O pocitech O úžasech přírody O kouzlech s...