Poezie v srdci

Ztracené přátelství

Co udělat, když nevíte, jestli se máte kamarádit s někým, kdo je vám téměř cizí, ale při tom byl vždy blíž, než kdokoliv jiný?

A pořád je....

Někde v srdci.

Byla jsi kamarádka má,
snad uslyším tě zas,
na cestě své,
proč už nejsi přítelkyně?

Chci do výšin vzlétnout
a zapomenout,
na to,
co se kdysi stalo.

Cenné chvíle přátelství,
si srdce uschovalo,
ach, mé jediné přání,
ta mýlka pouhá,
jež se stala,
nechci mluvit s tebou.

Ty jsi zahodila,
naše chvilky společné,
jemné,
jako lístky růže
a tak radostné.

Zapomenout chci,
na tebe,
jako kamarádku mou,
už nejsi pro mě víc,
než jen nic.

Ale nechci přiznat si,
po čem mé srdce touží,
nemám já odvahu,
poslechnout jeho radu.

Srdce nelze vyslyšet,
když mi dobrý člověk,
do života radu dal,
podle ní se řídit budu,
jenom ní dál a dál.

Přesto chci se kamarádit,
zase jako dřív,
smát se jako posledně,
ale bohužel,
to už nejde.

Nemůžu tomu uvěřit,
Jak jen teď mám učinit?
chci zvolit správný směr,
neprolít slzy,
vyzvednout se výš.

Nezpůsobit srdci tíž ,
zvolit cestu správnou,
ale hlavně,
zůstat šťastnou.