Poezie v srdci

Prosím, uzdrav se pro mě!

Vzpomínky jsou občas lepší než realita.

Jak slunce zapadá,
má mysl se prohloubí,
jak dobrá nálada doufá,
a mé srdce se snaží,
ale když na tvůj obraz vzhlíží,
trápí se jen dál.

Vzpomínka na tebe,
cestu mi překročí,
myšlenka na chvilky,
které vzaly mi duši.

No, tak, vzchop se!
proč jen trápit se tím mám,
ale jak na zem dopadám,
je to čím dál větší rána.

Na nebi hvězdička, ta úplně první,
bliká to poslední - světlo naděje,
chvilička zdá se mi - co krok, to cesta,
kdy svou září - nebe pokryje,
a na tebe vzpomínky radostné vyvolá.

Jen světélko poslední,
jen nezhasínej,
tak jak provází mě náhle náš společný den.

Ach, měsíčku stříbrný,
jen mi naději dej.

Jen sílu,
ať naše silné přátelství se vrátí.

Tak prosím noci,
ještě neusínej.

Vzpomínka na tebe,
tak chladná je,
jen jediná věc,
která stále mi zůstává,
jen jediná krása, jež stále hřeje,
je moje tichá radost,
ta síla všech dní,
a myšlenka malá, tak silně planoucí,
že stále tě mám ráda,
kamarádko mého dětství.

Tak co je to s tebou?
Prosím,
mému srdci povídej,
proč nejsi to ty,
tak, jak znala jsem tě jen,
kde se jen ztrácíš,
v tom velkém světě,
kde asi bloudíš,
prosím, řekni,
já už dlouho hledám tě.

Tak povídej,
prozraď mi jen,
kde mám najít klíč,
nebo navěky ztratila jsem tě již?
Tak ukaž mi kde jsi,
já pátram tak dlouho už,
když ztrácím své oči jen,
v zapadajícím slunci, plném naděje hřejivé.

Já vím,
že jsi to ty,
já stále věřím.

Tak osvoboď se prosím,
tak moc mému srdci chybíš.
A pořád tě chci znát .

Já doufám,
stále cítím, že to jsi ty,
ale všechno mi brání,
jen pomoz mi něčím,
prosím, vrať se mi zpátky.

Jak obloha noci padá,
když spouští se déšť,
já tmavý tvůj odraz vidím,
na malinké kapce,
však stále v srdci cítím,
jak ráda mám tě,
já pořád v tebe doufám,
Claire, prosím, uzdrav se pro mě.

Prosím, buď zase taková, jako dřív!