Poezie v srdci

Pohádka bez šťastného konce

Takových pohádek je plno...

Ale tuhle ještě nikdo nezná.

Když stmívá se nad zemí,
slunce odchází spát,
království šera ví,
kdy končí dnům dech.

Kde lehoučce ustává,
tam srdce žár svítá,
v myšlenkách na prince,
jako sen se ztrácí.

Kde všem dnům je konec,
tam ještě chvilka zůstává,
tam,
kde měsíc svítí,
stále kapka naděje dřímá.

Jako království bez krále,
má země se zničila,
s korunou a rozumem,
ztrát by se zprostila.

Rádci špatně mi radí,
neumí pomoci.

Nikdy nebála jsem se víc,
než-li teď,
snad nikdy vůbec.

Pořád nechápu svůj dar,
ale najednou se neumím smát.

Bál pro mě je plesem.

Však toť jedno a totéž je,
ale střevíčky krokem,
vedoucím k tobě.

Bok po boku v hudbě,
tanec neumírá,
krok po kroku ladně,
chvilka ticha zbývá.

A malá pauza.

Malý tichý sklon.

Proč jen slzy neumějí
vzít si zpět bolest svou?

Žít si jako v paláci,
šťastná a veselá,
s korunkou stříbrnou,
princezna nesmělá.

Však nejistá jsem.

Procházím zahradou,
v šatech,
jako něžný vánek,
provází mě vůní svou,
slavnostní růže plátek.

Něžný,
jako němá tvář,
hladký,
jako prsty tvé,
jsem jiná než zasněná,
blázen v čase,
do tebe!

Princezna v myšlenkách,
snad jen holka pro někoho,
možná že korunka,
už neskrývá svoje kouzlo.

Budu královna šťastná,
snad země má vzkvete,
ne, však bez tebe,
protože přijde mi těžké,
života s tebou se vzdát.
Královstvím plát.

Co po mě všichni chtějí?

Povinnosti pro mě velké,
proč mi nikdo nerozumí,
že neumím probudit se.

Já jsem princezna bez prince,
jejíž sny lehce mizí,
do nichž vítr tiše fouká,
že létají světem celým.

Jsem nejistá víla,
ta,
kterou možná potkáš,
a když v noci v lese tančí,
rozmlouvá s doteky trávy,
ty rozumíš jim taky.

Můj jediný problém,
má chvilička v tichu,
jistě se ztrácí,
ve slovech smíchů,
v poslední řeči.

Ta kratičká věta,
pár posledních veršů,
co jsem ti chtěla,
co bych ti měla dát.

Princezna v suchu.

Sama s tou žízní.

Pohádka krásná,
přesto se však smráká.
Ale proč?

Příběh se mění,
ze štěstí v snění.

Však ve snění chvění,
nedá zapomenout mi.

Chvilinka spánku,
přání má zničí.
Však proč?

Minuty ticha,
hodiny smíchu.

Toužím se zvednout,
na chvíli vzdát snům.
Ale nemůžu,
tak proč?

Začátek sladký,
postupně prchá,
s tlukotem srdce,
v dálce se ztrácí.

A utíká jinam.
Snad bude mu tam líp.

Běží pryč v klusu,
navždy mizí ze snů mých.

Lehce se rozplývá,
v mlhavé dáli,
kam nemůžu vstoupit,
jsem vězněna tady.

Na rybníce modrých vln,
jako azurové nebe,
paprsky splývají v kolébku,
kde slunce se nese.
Zde odráží se lásky trn,
jež probodl mé srdce.

Jsem princezna samotná.

Jako kočí bez koně.

Nač vyhlížet tě v dálce mám,
když stojím hned vedle tebe.

Chvilku samoty si vydřímám,
v klenotech slzavých šperků,
princezna krásu lásky zná,
ale když ty nejsi tu,
sama žalostně usíná.

Princezna bez naděje,
pohádka bez štěstí.

Chvilinka láskou pěje,
však hodiny touhy letí,
a čeká dlouho na svůj ráj,
jestlipak už se blíží,
zdalipak přichází,
třeba čekat navždy mám.

Ty zelené stromy,
kolem zahrada čistá,
kouzelná chvilka,
je má zvědavost velká.

Uličky slepé,
pár nových vět mám.

Že nikdy nedočkám se
a navždy sbohem ti dám.

Jsem v příběhu bez konce,
v pohádce kouzelné,
já princezna na klíček,
který hledám marně.

Ztratil se poslední jeho pád,
jako západka těžce spadla,
zmizel bez jediného slova,
po němž země naposled vzdechla.
Tak těžce vydechla,
když pro tebe jsem truchlila,
tak sama se trápila,
v led chladný navždy ztuhnula.

Jsem princezna zmrzlá.

Však má rudá růže,
s vůní má na sladký mol,
v myšlenkách já kreslívám,
poslední svůj výdech dob,
slova jenom tobě svá,
pořád věřím,
marně však,
že velká láska vyhrává.

Statečná a odvážná,
umět meč do ruky vzít.
Dokázat se ovládat,
použít síly ničící.

Postupně se učím vládnout,
kroky pomalu jdou k cíli,
pílí já se naučím žít,
ale chtěla bych tě k sobě mít blíž,
však ty tu nejsi.

Jak můžu princeznou být,
bez plamínku lásky žhnoucí.

Pohádka má je asi smutná,
mám já život plačící.

Princezna,
jíž láska prchá,
kterou neomrzí marný boj,
dívka se srdcem věřícím,
čekajícím na hvězdy,
navždy tobě věrná.

Na práh lásky dosedám.

Ve svém životě se člověk má,
zastavit pár malých chvilek,
zaměřit se na svůj děj,
nepokazit šťastný konec.

Proto není jenom dětská.

Pro mě i můj příběh.

Pro princeznin výdech,
jež skryl svou pravou chladnou tvář,
jež teplem letmo prohřál zášť.

Pohádka je všechno tiché,
tam,
kde láska tvrdě spí.

Příběh věnovaný dívce,
kde v srdci nikdo nemá ji.

Co uvnitř lehce hřeje,
co v nitru slabě plesá,
to,
jež z lásky šeptá.

Kouzlo osud schystá.

Pohádka bez lásky,
pohádka pro tebe.

Příběh bez slzy naděje.

Děj,
který nehřeje,
láska bez šťastného konce.

Můj vysněný princi,
díváš se dobře?

Protože taková pohádka to je.....