Poezie v srdci

Zlato?

Zlato? Dej nám náš čas....

Těch tisíc veršů,
těch milion tichých chvil.

Krok za krokem cítím.

Tak silnou touhu a cit,
jež neumím vyslovit.

Kéž bych tak mohla,
alespoň jednou svůj sen,
kéž bych tak já směla ti vnést,
do koutku úst svůj den.

S každým bližším krokem,
tou jedinou myšlenkou,
možná že nejsi tu se mnou,
však sním říct pouze jednou.

Chci časem nechat se nést,
po moři přímých vln,
jen jako vlásek tvých slz,
miláčku můj,
Stůj!

Kam tak pospícháš?

Zima mě tu ničí.

Lásko má,
proč mi utíkáš?

Nehledaje cestu k cíli.

Tak to cítím já.

Jsem tady sama.

Zlato kde jsi?
Kam míří tvoje nohy?

Čtení je kouzelné,
avšak jedno tajné slovo,
co duše chce tolik říct,
neprozradím ti mnoho!

Nechť každá rostlinka na louce,
ať roste,
nechť klíčí!

Tak jako hluboko ve mě,
srdce v naději spící.

Já věřím v pár skvělý,
a věřím v nás dva.

Chvilka bez tebe,
ach zlato,
za tisíc dní!

Nenech mě tady,
zachraň mě,
prosím!

Těch tisíc minut,
bez tebe strávených.
Nemůžu ti prozradit,
to...
jak moc mi scházíš!

Zlato!

Prosím!

Tisíc chvil tebou žiju!

Lásko, jsi v nedohlednu!

S tebou je můj svět!

Někde v nekonečnu,
dřímá můj sladký sen.

Sen o tobě,
slyšíš?

Sen s tebou.

Těch tisíc let.

Těch milion padlých nadějí.

Víra radost uhání,
s větrem rychle závodí,
však od tebe mě odvádí.

Miláčku můj,
Pro tebe žiju.
Už tisíc let vážně stonám,
když musím být stále sama.

Lásko má.

Vrat mi sílu.

Dej mi svůj život,
bránu srdce prolom.

Zlato?

Těch tisíc zakletých dní,
ty pro nás osvoboď!