Poezie v srdci

Teto, mám tě ráda

První věnovaná báseň.

Tuhle básničku jsem se od srdíčka rozhodla věnovat své tetě k narozeninám. A že je moje teta opravdu úžasná, dala jsem si na básničce pro ni hodně záležet.

Ne!
Každý si toho nevšímá.
Ne!
vždyť všichni jsou slepí.

Jen někdo vidí,
to co já,
jen někdo oči otevírá.

Možná nejsem vědec žádný,
třeba budu,
jak ty povídáš,
však ty víš,
že já jsem jiná,
vážím si všeho co říkáš,
jednou splním,
na co čekáš.

Každé slovo,
kterým mluvíš,
vede cestu směrem novým,
uvádí mě do pohybu,
nezastaví chvíli v tichu,
však dovede mě do soucitu.

Má mě vést,
kam má jít čas.

Minulost,
krok pro člověka,
léta cestou pro tebe.

To,
jež kdysi přehlížela,
nosila jsi u sebe.

Možná, že i já byla slepá,
možná jednou zaváhala.

Párkrát marně cestu vlekla,
párkrát rozhodnutí spletla.

Teď tu jsi,
teď tě tu vidím.

Jsi jako slib,
tvá přísaha.

Moc mě hřeje pomyšlení,
že nejsem ve světě sama.

Moc mě těší chvilka s tebou,
tak jako tisíc šťastných let.

V srdci nechám stopu velkou,
vonnou,
jako jarní květ.

Jako země celá.
Voda v hloubce temná,
ale v záři slunce krásná.

Už vidím,
co mi bylo skryto.

Umím plně vnímat tě.

Už nepotřebuji dalekohled,
už nemá cenu vyhlížet,
nemá,
vždyť to smysl ví,
že tady jsi teď se mnou vždy.

Navždy.

A přísaha všech slibů.

Tvá vůle velká,
jež žádné meze nezná.

Ne, ta nemá hranice.

Nikdy nemizí,
nikdy se ze světa neztratí.

Jen stále sílí.

Na malou chvíli neviděla jsem,
jako lidé ostatní,
cestou,
kterou urazila jsem,
mě všichni špatně provedli.

Možná pravda se mi skryla,
třeba z tváře vzešla jinam,
jako záře velká krásná,
stála jsi vždy připravená.
Připravená pomoci.

Dvě srdce silou spoutaná,
jsi dohromady dala ty,
svůj slib,
jež slova hlídala,
dodržela si jej vždy.

Teď tu stojím,
v tváři šťastná,

tobě patří,
tahle slova.

Jen pro tebe teď ptáček zpívá,
jen tobě světlo slunce svítá,
pro tebe se srdce směje,
k tobě mráček úsměv nese.

Nebe plné modrých vln,
pro tebe teď lásky člun,
pluje po něm z bílých mlh,
neztroskotá nikdy v hloubi,
neporuší záměr můj.

Nejen sestry,
ale i víc.

Vážím si vaší velké síly.

Cením si vztahu na dáli,
nedokážu slzy potlačit.
Musím úsměvem zazářit.

Dvě malé holky.

Možná,
že něco víc.

Snad vytkla bych,
že byly jste vždy jiné.