Poezie v srdci

Tmavomodrá hladina procitnutí

Za studených dechů pozdní večerní oblohy....

člověče smrtelný,

ze všech bludů...

procitni....

Tmavomodrá vodní hladina lesklá,
taková to krása, jež se nikdy nedocení,
v nočních hodinách jemně omývá,
břehy zlata, jež třpytem paprsky měsíce upoutají.

Ten hluboký smyslný klenot mých snů,
to jest symbol bolestného procitnutí,
když s větrem v tichý šepot najednou splynul,
v doušcích čerstvého vzduchu skrytý.

Protkáný měsíční září jen,
tak lehký, a přesto se zemí splývá,
symbolem věčného zármutku ve mně,
který pro pocit viny pomalu doznívá.

Ten odraz neslýchané to noční oblohy,
jež jako zrcadlo její kouzlo k zemi upoutá,
srdce proplouvá malými vlnami,
tam,
kde se nachází nejjasnější hvězda.

Ten pohled do sebe tolik uzavřený,
je přesto pouze jenom, jako sen,
kdy pod hladinou skrytý už není,
posledního slova vroucí dech.

To jiskřivé stříbřité oslnění,
spojené s měsíční září tak snivou,
nalézám v ní svou oporu cennou,
jak jemně mi proudem tělo smačí.

Protkána modř bílými nitkami,
jen zármutek odhalí pravdu svou,
jedna kapka na ruce mojí,
dokáže obnovit víru ztracenou.

Ten vábivý příval vln, tak kolíbavý,
prozradí mi to, na co tak dlouho čekám,
mít zavřené oči, to není směr správný,
teď je jemně vlnami po proudu otevírám.

Ta tmavomodrá hladina, ten poklad shůry snesený,
v nočním klidu jen - ztracené sebevědomí navrací,
ten příjemný nápoj, čerstvým vzduchem nasládlý,
proudů velitel,
je symbolem hledaného procitnutí....