Poezie v srdci

Naděje na lístků stromu

Mladá dívka, téměř žena - zamyšleně sedící pod stromem.
Co kdyby mladíci chodili opět na vojnu...

Tím dlouhým časem mým,
už kořenem stromu stávám se,
jen tiše mezi vzlyky dýchám,
sedím tak smutně, jako ve snu,
však tohle nemá být procházka sladká,
tohle je moje noční můra.

Jeden lístek pomalu k zemi padá,
ladnými pohyby ve větru tance se snáší,
všechnu naději dávám mu já,
že by on plul po vzdoušku se zprávou mojí,
že by mé očekávání příval vánku snášel dál.

Velikou oblohou bílý mráček prohání se,
já své srdce dávám těm chvilkám jasným,
musím jen váhat, přát si vše krásné,
aby splnilo se hluboké moje přání.

Paprsky slunce jen prozáří prsty mé,
jež s prosbou spleteny v malou kolébku jsou,
já na tebe čekám, ten předlouhý čas,
pokud nepřijdeš dnes, tak naději ztrácím,
tenhle příběh není šťastný.

Jiskřičky světla skáčou po lístcích,
jen v korunách stromů zelení se skvoucí,
protkané červenými jablky,
odrážející smutek v mých očích.

Jak svůj pohled nahoru uskočit nechám,
v nepatrném lesku té půvabné záře,
při kráse mého stromu - na koruně světlem protkané,
v ovoci všimnu si opět své tváře.

Přes nekonečný příliv, toho velkého štěstí,
kdy lidé po slunci venku prochází se,
v planoucí silné jeho záři,
stane opodál stín, mně tak známý.

Nohám poručit marně - ať stojí,
když v samém okamžiku srdce rozbuší se,
a náhle podivný pocit přichází,
že všechno přece jen svůj směr mění,
když stanu v mně známém teplém obětí.

Ach, kéž tohle není jen sen pouhý,
avšak moje smysly už nic nevnímají,
jenom slzy mou tváří kutálející se,
v návalu horka zastavit chtějí.

Omámenou hlavou míhají se mi pochyby.
Že jenom sním, mé oči se mýlí?
Toť jest tajemstvím v této chvíli,
však ten koho tak silně tisknu,
není jen přízrakem v mé ztrápené mysli ...

Ať se vaše srdíčka hloupou do rytmu hvězd, a vaše oči sklí se po jejich jménu v hvězdném prachu....