Poezie v srdci

Znáš zlomené srdce?

Bolest. Není lehké si jí projít.

Kamínku jiskřivý, ty zdáš se tu být tak sám,
tak teď jsme spolu, jen ty - a já,
když vím,
co tíha mého žalu zmůže,
já cítím,
že už nedokážu zvládnout své srdce.

Ty víš, co je to láska?
Takže už chápeš, proč jsem tady?

Jako by nebe nade mnou,
jako by znalo mé trápení.

Tak vše ti vypovím,
jen mě chvíli poslouchej,
veškerá víra a cit v písní znící,
tančily se mnou bok po boku,
však tragédii největší znám,
toť zlomené srdce bývá.

Víš, co je to srdce, můj drahokame?

Tak jako ,,on" v ruce hřeje dotek tvůj,
však chladný uvnitř jsi.

Proč pořád láskou trápím se?

No, to bys musel vědec být,
abys pravdu znal,
když ,,on" mi tě daroval.

Jsi hladký,
jako jeho prsty,
tak jemný,
jako znící hlas.

Však já vím,
už nechci vzpomínat,
ale myšlenkám se neubráním.

Kdybys nebyl modrý,
jako voda sama,
kdybys neodrážel jeho oči,
já s radostí bych se déle dívala,
jak ve slunci mi pěkně záříš.

V hlavě dávno zapomněla a přesto snést já nemůžu,
v duši rány zahojila,
a přesto stále vidím dál,
jeho úsměv, jak mi srdce trhá.

Když vím, že mě nemá rád,
proč jsem tě už dávno nezahodila?

Když naděje mi odlétla,
tak jakto,
že doufám dál?

Kamínku můj darovaný,
víš, co je to zlomené srdce?
Vše, co říká se o lásce,
to jest pouhá lež,
protože ve skutečnosti,
není její příběh věčný.

Tohle si o lásce myslím,
a nikdy už věřit nechci,
tak proč tě přece nezahodím,
kamínku můj jedinečný?

Jako plamen hřeješ mé srdce,
jako led, však chladíš duši,
jako kouzlo toužíš vzlétnout,
a vykouzlit mi lásku velkou.

Jsi ledový krystal,
který ohnivě září,
v mé dlani skrytý navždy,
ale ztracený v celém světě.

Takže už víš, kdo jsi?

Přece vzpomínka jako plamen pálící.

Uvnitř, v mém ztraceném světě,
ukryt v mé dlani,
pronikající do mého srdce,
jako tvůj dárce,
jako ten jediný,
na koho zapomenu,
kdo naučil mě umění,
tomu temnému učení,
že láska je bolestí.

Tak vidíš,
tohle si o lásce myslím,
tohle jsi ty.

A už nikdy milovat nechci,
protože zlomené srdce bolí.....