Prostě nezapadá...
Ve snech svých teď vídám,
ten svět dávný,
jaký byl,
jak už ho nikdy nespatřím,
ten jarní květ kvetoucí,
jak krásné to bylo,
a nic mi nezůstalo.
teď jen vše zeje temnotou,
mé srdce trpí,
a s ním i já,
už nevím jak dál,
tma mě obklopila
a já se radovat přestala.
Už neznám pocit štěstí,
ani blaženosti,
jen slýchávám to z vyprávění,
jaké krásné bylo snění,
radost a láska pohladily,
jak já jen mohla opustit je.
Někdy si říkám,
zda jsem vůbec lidská
a jestli není
všechno jenom pouhá lež
a já nejsem člověk
ani mladá dívka,
zdali jsem vůbec pravá,
když mezi lidi nezapadám.
Někdy v noci slýchám,
ty hlasy,
co mě budí,
ach,
jak já toužím,
radost znovu objevit.
A láskou zase zahořet,
změní svůj nový svět,
nechat rozkvést starý květ.
ČTEŠ
Poezie v srdci
PoetryTy první básničky, jež kdysi vzešly z mé hlavy a dostaly se pomocí mých prstů na tenhle svět! Ty vrtkavé pokusy zapojit trochu fantazie, empatie, představivosti a psát... O smutku, O štěstí O lásce O životě O pocitech O úžasech přírody O kouzlech s...
