Poezie v srdci

Slova z dálky

Karel a Blanka.... a jejich překrásná láska....

....která promlouvá i ze záhrobí....

Karel:

Jen tobě milovaná Blanko má,
ty zlatovlasá hvězdo,
ta něžná růže nevinná,rostoucí tajnou zahradou,
planoucí parádou v keřích,
skrytá pod mými slovy,
pokřtěná ranní rosou.

Tobě milovaná choti,
jeden plátek růže své,
jeden květ já tobě dám,
však nestačí jen tento dar,
drahá,
přeji si moci víc ti snést.

Už v sedmi letech jsme se vzali,
ty nová česká princezna,
však na dlouho pak odloučeni,
Ó má růže líbezná.

Blanka:

Víčka má, ta jen pomalu k zemi se sklání,
a vůně sladká, jen té lilie půvabné se nese,
můj milovaný Karle,
mi vzpomínky na tebe přináší,
jenom můj milý na tebe,
jak spolu kráčíme v západu slunce.

Už tehdy jsem to věděla,
jen jeden úsměv plachý,
a hlas mého srdce mi zazpíval,
kouzlo naší lásky.

Krásy věčně planoucí,
po vodě proudem vábivým,
poslala jsem já srdce své,
a ty jsi jej na břehu zlatavém,
do svých rukou zachytil.

Karel:

Květem vůni do snů vnáším,
pro plátek růže se k zemi skláním,
jedno slovo pro tebe hledám,
jedinou myšlenku o tobě vnímám.

Blanka:

Už nemůžeme být spolu- pod noční oblohou, hvězdami,
jen poslouchat potichoučku,
to šepotaní jedné s druhou,
a všechna naše tajemství, ta skrytá pevně v duši,
nechat ústy svými ven-
do našich srdcí proniknout.

A brodím se hlubokou modrou strouhou.

Ach, Karle, jen na tebe myslím,
chybíš mi, jsme od sebe tak daleko,
tou lidské ruky, tak malou mocí,
nenarušenou silou zlou,
tak srdce ničící vzdáleností.

Ztrácím se pomalu v myšlenkách svých,
jen na tebe a slova tvá se soustředit mám,
jako dech zatajil se mi tenkrát,
když poprvé jsem tě v rodném dvoře spatřila.

Karel:

Poslední plátek růže já svírám,
pro svou milovanou Blanku truchlím,
proč jsi mne má drahá opustila,
teď chybí královna zemím českým.

Ten poslední plátek - tak jemný to rubín,
můj drahocenný, srdce pro tebe dar,
ten klenot mé věrné duše ti svěřím,
pro tebe slzami plamenný drahokam.

Už můžu pouze sám vzpomínat,
jak krásná v Čechách to byla doba,
kdy vkročila do nich má drahá žena,
a krásné časy s sebou přinesla.

Blanka:

Jáka je to jen doba,
tak dlouho už spolu nejsme,
a mě to všechno přec vždycky přišlo,
tak přesné, jako časem včera,
kdy směla jsem jen,
do tvých zračících se lásky očí,
alespoň letmo tajně pohledet ti.

Karel:

Ach Blanko!
Na stotisíckrát!
Já měl jsem tě tak rád,
ten hrdý český král,
ten římský císař,
tvůj milovaný manžel,
má drahá,
jen tvůj Karel!

Blanka:

Ó můj Karle,
já nikdy nezapomenu,
i kdyby svět se rozdělil v nás,
kdyby nám přistály hvězdy pod nohama,
naše city jsou věkem nekonečny jdoucí,
kdyby mé srdce puklo na střepů tisíc,
dokázala bych ti i ve zkratce říci,
můj milovaný Karle,
můj králi veliký,
miluji tě,
a to nikdy nic nezmění.