Poezie v srdci

Ach láska, ta láska....

Láska?

Nesmysl....

Ach, ta láska, pouhá slepá to dvířka,
ach, jen ten cit světem beznadějný,
jen ta tichá stop to cháska, jak ten střep dlouze srdce bodavý.

Asi ta láska, ach láska,
toť cit potměšilý,
jaký to blouznivý krok světem,
jak její náruč štěstí nabízí,
však vlna smutku všechno splaví.

Jak jen ta láska, ach ranící láska,
dokáže dřímat dlouhé věky,
jak jen ten cit bezděký,
jak jen ze světa rychle mizí.

Pouhá to láska, jen láska,
na zemi loutka k lesti,
chytrá to krásná slova přeci,
chytrá to cesta řečí.

Ten dlouhý prý cit,
tak krásná to, láska, tak jen sázka dlouhá,
však nevděčný být,
je-li jí jen touha pouhá.

Však navěky znít,
jako zvon němý i dunivý,
jak jen se vyhnout těm dnům,
těm chvílím láskou pokrytým.

Ach, pouze láska, to láska,
ke spokojenosti přivádí,
tvrdí semknutá němá ústa,
však hloubka duše jim nevěří.

Jaká to moc - ta krásná láska,
jaké to potěšení,
však tóny mého srdce v píseň zní,
že na našem světě už té lásky není.

Ach láska, ta láska,
tak něžný to květ,
snům brána to vzácná,
ten ladný rozkvět.

Drahá spása - láska to krásná,
ale cesta k ní daleká je,
však spící stín, když z cesty se ztrácí,
jen tehdy láska svou moc ukáže.

Ach láska, ta láska, zranila mě,
jen slepý si myslí, že věcná jest,

jen hluchý neslyší, ji pomalu doznívajíc,
jen sám kdo byť je,
ten zdá se být navždy s ní.

Můj cit, toť láska mladá, těch dlouhých to cest,
ten pevný a tak hluboký,
toť marnivý té perly lesk,
ten pocit, jako sen,
tak v oblacích překrásný,
však jediný mé slzy stesk,
a co věčnost dokola roztočí,
v to mé lásky ráj se zřítí.

Ach láska, utekla láska,
jak pak se teď ve světě žije,
tak krásná to doba,
kdy se láska v lidech bere.

Ta otázka pouhá,
dříve, či později srdce stihne,

Má láska, ta láska,
Kde jen to dříme?

V srdci jen prázdná,
to poupě cenné!
Ach láska, ta láska,
pro mě dno mé víry beznadějné!