Poezie v srdci

Můj sladký kvítku ~ Má Anno ~

Další poukázání na velice mocného panovníka Evropy Karla IV. a jeho druhou manželku Annu Falckou.

Předrahá Anno, líbezná paní má,
vznešená královno mého mladí,
tak rád na tebe ze srdce vzpomínám,
jaké s tebou to byly v Čechách časy.

Tak půvabná a kouzelná to gesta tvá,
každý ten ladný pohyb v tanci,
lehký větřík roznaší dál,
po vánku nese tvé dlouhé vlasy.

Jako závoj,
vznáší lehce je vítr,
jako zlato,
září tobě za úsvitu.

Třpyt toho jasu,
jež srdce mé zvedá,
říkáš mi Anno,
že mě máš ráda.

Tvé jasné hnědé oči - ty berou mi přec dech!
Já ztrácím se jasně a matně,
zas hledám své slzy lesk.

Tvá jemná líčka barvou růží,
lehce rozkvetlá dnem dlouhým,
šatem krásu očím neskrýváš,
do vlasů koruna vtisknutá,
přec prozradí ti, Anno má,
že každým dnem půvabu nabíráš!

Kráčel jsem s tebou, královno česká,
tys zahnala velkou bolest mou,
přes srdce závrať, tys moje cesta,
byla jsi láskou nově nalezenou.

Každý krok s tebou dal mi zas sílu,
prozradil,
že tys má vzácná koruna.

Potajmu řekl mi,
Karle, už nejsi sám,
dospělým mě naučil králem se stát.

S kouzelnými hvězdami,
pod širým tím nebem,
ta bolest dávno ze srdce uprchlá,
do prázdna v šeru,
se skrytým pohledem,
přímým směrem rychle se vydává.

Můj žal,
co dlouhé sny dálkou vlekl,
když ztratil jsem Blanku svou předrahou,
v mém srdci však tajemný muž pronesl,
jak moc miluji svoji Annu Falckou.

Přisel jsem na to, Anno, mám tě tak rád!
Jsi korunka zářivá, na mojí hlavě.
Když na mě se usmíváš, mé srdce vzlétne!
Své kaštanové oči mi s radostí dáváš.

Má láska je věčná, však bolest i utrpení,
žal slzy za hezká slova schovává,
když nová síla, staré rány zhojí,
však přináší s sebou kousek Anny mojí.

Smutek po první lásce se ztrácí,
mizí pryč dalekou těžkou mně chvíli.

Ale má láska v těžkém boji vyhrává,
teď mám tebe, Anno Falcká.

Svoji princeznu,
těch jasných hvězd.

Vzácnou ženu,
jež trápením prošla pár cest,
jednou pro mě,
podruhé pro dítě své.

Ach,
a pak jsi skonala náhle,
a jediný důvod najít nelze.

Proč jsi mi má lásko utekla?

Jsem tak sám,
ani nemám syna!

Ten dědic trůnu,
mým zemím schází,
ne, králem nebude cizí panovník,
to můj rod má vládnout českým zemím.

Půvabná Anno, poklade můj skvostný,
pro tebe píseň nechám navždy hrát,
vepíšu její slova svými ústy,
když ti ji polehoučku zazpívam.

Muj tichý plamínku , má lásko, ach Anno!
Mé srdce teď hořce pro tebe pláče!

Ta vzpomínka,
když jsi mi řekla své ano,
srdci novou tíži trpce vmete.

Však plamen mých snů -ten tobě zasvěcený,
jež nezhasne nikdy - ne tak lehce,
navždy bude hořet láskou mojí,
nikdy jej proud zapomnění neodnese...