Poezie v srdci

Jsem nemocná

Ač název myšlený je obrazně,
cosi se v něm zrcadlí.

Pocity.

Jsem nemocná, tak ztrácím svět poslední dobou,
půda pod nohama mi ubíhá,
a já ani nevím, kam kroky svými pospíchám.

Jsem vystrašená,
ten tajemný čas,
kdy nevím, kým mám být,
se ztrácím daleko ve výši,
a zkoumám, zda-li mne ještě výš,
ponesou ty bělostné mraky.

A to, jestli někam patřím.

Jsem krví potřísněná,
to raněné místo tak bolí.

Ve svých citech tak velký zmatek mám,
hlava kolem z toho mi běží.

A stále jsem sama a sama jen dál.

Bloudím vysoko v oblacích,
v těch nekonečných mého smutku výšinách,
jako samotná a ztrápená,
jako ta cizinka, kterou já neznám.

A nerozumím.

Ne, já to nechápu.

Co děje se to jen se mnou?

Kam přece zmizel ten pocit jistoty,
kdy věděla jsem vše tak jasně,
kam má cesta dálkou míří.

A v duši mé - ta hluboká modrá voda,
v níž já se bezmocně plavím,
ale přece stále potopena,
ke dnu bezedné propasti se hroutím.

Už ztratila jsem dech,
kdo navratí mi jej zpátky?

Přeji si jen vlnu lásky,
plout na jejím člunu sladce, jako navrátit se do pohádky.

Ach, jak já si naříkám,
ale v hloubi žalu své srdce utápím,
bolest nikdy přečkat nemám,
protože ztracené city nikdo nezachrání.

Jo, já vím.
Ale mlčky jen hlavu v bolesti ztrácím,
tak samotná čelím těm velkým přáním.

Jež se nikdy nesplní.

Tak co bude dál?
No, kdo ví.

Ale jediný důvod, jež je cenný,
jediné slovo - to něžné pohlazení,
takového daru už na světě pro mě není.

Já vím.
A proto jen tajně doufám.

Tak chci chvíli spát, jen klidně snít.

Svá slaná víčka,
alespoň přimhouřit....

Já jsem nemocná....