Poezie v srdci

Srdce nebo rozum?

Rozhodnutí. Pro mě věc tak těžká.

V tom ranním vánku bílých hvězd,
když probouzí se světlo jasné.

Při chvilkách vzpoury s hlavou a srdcem,
jež spát mi nedá ani žít svůj sen.

Někdy se ptám,
mé otázky hlavou krouží,
ale nechci uvěřit,
neboť strach mám velký,

copak je to se mnou,
cožpak vše ve mě zmatek dělá.

Když o pár krůčků k cíli blíž jsem,
avšak cestou jinou, než kudy jít chci,
v dálce se ztrácí
vše, co jest drahé mi bylo.

Cožpak už nic smysl nedává,
nač ptát se dokola pořád,
,,Co je to s tebou, jsi zdravá?"

Proč zdá se vše tak těžké,
jak se se mnou svět v kruhu motá,

a vidím jenom střípky památek,
jen části barevných snů,
jejichž kouzlo už dávno uplynulo,
a vítr je všechny rozfoukal.

Ale nač se pořád sama sebe ptát,
proč se vším musím bojovat,
jakto, že se všechno mění,
jak dlouho ještě čekat musím.

Jako záře v noci nad městem,
jako slunce v ohni žhavém,

když se smích a slzy propojí,
radost jež skryta je v nich,
mi navždy připomíná,
jak láska je beznadějná.

Spojí city s touhou mou,
srdce přesto nevidí,
on není se mnou,
není tady,
ale přesto ho pořád cítím.

Jeho oči,
tak čisté a modré.

Jako moře v hloubce spí,
jako proud,
jež nese mě,
jen jeho vlny cítím já,
jak příjemně mě kolíbá.

Nač ptát se pořád dokola,
na otázku tu samou,
jestli tenhle příběh smysl má,
nevím,
zda se srdci vzdát.

Vždyť zrada nebo smutek přijde,
srdce pukne a já sním.

Chci rozumem se nechat vést,
ale jeho chci stejně mít.

Jako růže z krve rudá,
jako planý úsměv radosti,
proč si nejsem jistá, co já vím,
nač se pořád chtít mu líbit.

Možná v srdci skryté naděje,
možná úsměv, nebo láska,
třeba štěstí se na mě usměje,
nebo rozum se mi vrátí zpět.

Jak doufám,
jak toužím.

Ale nač přec čekat,
proč nechat čas vládnout.

Jak se jen vzepřít srdci.

Hlava přece hlavní pro mě je.
Nesmím vůbec dopustit,
aby zamotala se mi.

Jen to, jak myslím,
jenom mé nápady.

Úspěch po úspěchu sklízet mám,
vítězstvím chci zářit dál.

Tak přesně slovo po slovu,
tak jako větu po větě,
krok po kroku,
dálku po dálce,

vzepřít se, nebo nechat vést?

Srdce nebo rozum?

toť otázka je těžká.

Věřit hlavě nebo srdci?
Už mě nebaví,
se sama sebe ptát.

Jen v nitru slova sladká, poslouchat a nechat se nést.

,,Proč tlučeš pořád tak nejistě,
proč biješ sladce píseň svou?"

Jak nebaví mě jenom cítit,
křičím pořád dokola,
netišit tu bouři silnou,
jež dotknu se ho jen letmo
a nikdy spolu nebudem.

Nebát se a říct, co cítím.
Nemít strach a promluvit.

Nač ptát se sama sebe mám,
rozum, nebo srdce přednost má?

Nač chvíli ztrácet otázkou,
musím se jít rozhodnout.

Rozhodnout a nechat se nést,
co důležitější je?

Co větší cenu má?
Myslím, že už odpověď znám...