Oblivion 2

Oblivion/Work for me

,,Něco jako proces vymívání mozku a to doslova." povzdechne Louis. Nadechuju se abych všechny informace vstřebala. Představa jiného Luka než kterým je mi nejde do hlavy. ,,Ach Luku, miluju tě...tak šíleně moc." povzdychnu si zhurta a potlačuju slzy. Promnu si zápěstí a protáhnu si celé tělo. Rozbolavěle docházím do Louisovy ložnice. Ten mi přetáhne deku až k ramenům. Je s povlečením londýna a během krátké doby se mi dobře usíná. Zdá se mi samozdřejmě o Lukovi. Ten sen ale není pěkný, starosti o něj mi kazí krásné představy. A něco mi říká že krásný už ani nebudou pokud ho nedostanu zpátky. Zpátky domů. Ke mně. Do mého náručí a našeho společného života. Bez něho by ten život byl jen můj. A život kde on nebude si snad ani představit nechci. Nemůžu to dopustit.

Když se probouzím Louis vedle mě není. Odkrývám deku a stoupám si na špičky. Odcházím z ložnice a všímám si Louise který stojí oblečený v saku u zrcadla. Mírně se zasměju. ,,Kam se to chystáš?"
Otočí se ke mně. Ve tváři má vážnější výraz. ,,Lousi? Ven s tím..." přistupuju k němu a chytám se ho za ruku. Mlčí, ale nakonec nemá žádnou šanci než vyklopit pravdu. ,,Víme kde je ta firma, ale nic víc. Nevíme kde můžu držet Luka a nesmíme ztrácet čas. Moc ho nemáme...jestli..." odmlčí se. ,,Jestli vůbec náký máme." dokončuju za něho větu a pokývnu ať pokračuje. ,,Náhodou hledají někoho nového a já se o tu práci budu ucházet." odkašle si a nejspíš čeká na moji reakci. Můžu je ztratit naprosto oba. Dávala bych si za vinu, že za jejich ztrátu mohu já a bylo by tomu tak. ,,Já...došla mi slova." vydechnu. Tohle všechno bys kvůli mně a Lukovi riskoval? Nemáš ho rád..." chce něco namítnout, ale přeruším ho. ,,a hlavně mi tu nelži." ,,Taylor. Není to tak že ho nenávidím, jen mu závidím to co má." Párkrát zamrkám, protože si nejsem jistá zda pořád nespím. Závidí Lukovi to co má? Ne, nemůžu si dovolit nad tím teď přemýšlet. Natáhnu ruce a narovnávám mu kravatu. ,,Tak je to lepší." poplácám ho po hrudi a smutně hledím z okna ven. ,,Bude to dobré, musíš mi věřit. Dostanu se tam a později i do jeho kanceláře jsem si zcela jist, že najdu důležité dokumenty. Kde jinde by je měl než u sebe v kanceláři ve své vlastní pracovně, která je se vším spojená. " políbí mě na čelo a tím gestem mě tak trochu probere. ,,Fajn."

Louis vychází ze dveří a ponechává mě samotnou. Je to buď a nebo. Zkousnu si ret a nenapadá mě nic lepšího než odejít do kuchyně a pokusit se něčeho najíst. Nejedla jsem nic už spousty hodin a jediné co jsem vypila bylo několik hrnků kafe s pořádnou dávkou cukru. Před sebou mám na talíři usmažená vajíčka se slaninou. Upustím vidličku na talíř a dlaněmi si podepřu obličej. Nejde to. Přemýšlím nad tím jak jsem vše zvrtala a totáně zkazila.

Z POHLEDU LOUISE

Naposled než vejdu do té proklaté firmy se upravuju. Jo, můžu jen doufat že to bude vypadat co nejvíc působivě. Krok vpřed a jsem vevnitř. Rozhlížím se okolo a ubírám se k recepci. ,,Ehm." odkašlu si aby si mě dívka s černými obroučky a vřelým úsměvem všimla. ,,Můžu vám pomoci?" pronese tu známou větu jako by byla ve filmu. ,,Ano, ucházím se o práci ve firmě." ,,Jistě. Vaše jméno?" ,,Louis Tomlinson." ,,Desáté patro." požádá mě a vytáčí na telefonu něčí číslo. Zřejmě oznamuje můj příchod. Ubírám se k výtahu a nastupuji. Jedno patro, druhé, třetí...ubíhá to rychle a než se naděju vystupuju vpřed. Tohle dělám pro Tay. Jenom pro ni. Její štěstí je i mým. A sice nemám Luka rád, ale prokázal, že si ji zaslouží. A to je víc než si žádám. Procházím dlouhou chodbou. Všude visí obrazy a voní to tu příjemnou vůňí. Zaklepu na dveře té svině Martinéze. Asi je třeba opomenout, že bych se měl ovládat. ,,Vstupte!" ozve se jeho hluboký hlas. Vstupuji dovnitř a dívám se mu přímo do očí. Tak tehle hajzl od sebe rozděluje Taylor a Luka? A jiné rodiny? Táty od svých dětí? Protivý se mi. Bezohledný muž, co rád sleduje utrpení jiných. ,,Posaďte se prosím." požádá mě a já usedám do jemného křesla.

,,Jaký je váš důvod ucházení se o tuto práci? Jste obeznámem se všemi informacemi?" Pokládá první otázky. ,,Důvodem je být jinde než doma...manželka dělá dusno, možná to znáte." vycením zuby a usmívám se od ucha k uchu. ,,Jistě, znával." pozoruju jeho falešný úsměv. ,,A odpověď na vaši druhou otázku je ano, jsem obeznámem se všemi informacemi. Studoval jsem Ekonomické lyceum." vymýšlím si a vyndávám z mého pracovního kufru falešný dokument. Když může on hrát, proč né já. Nastaví ruku a papír mu podávám. Něco si mumlá a pak se usměje. ,,Dobře, popravdě pracovní rozhovor vypadá jinak, ale bylo tu spoustu amatérů a konečně někdo se zkušenostmi. Beru vás." postaví se a potřese mi rukou. ,,Nastupujete hned zítra. Vaše kancelář bude vedle mé." Vřele a falešně se usměju.
,,Jistě, nezklamu vás."

Z POHLEDU LUKA

Nevím kde jsem. Nedali mi najíst ani napít. Sahám si na obličej a podle všeho jsem potlučený. Nemám pojem o čase a mám strach. Nic si nepamatuju. Sedím v nějaké tmavé komoře a nic víc. Zaslechnu hlasy a kroky. A pak se otevřou dveře a mě uhodí do očí silné denní světlo. ,,Tak pojď chlapče." zaslechnu posměšky.

Comm&vote