Oblivion 2

Oblivion/Surprise

Z POHLEDU TAYLOR

Přijdu si jak spráskaný pes. O to co jsem stála teď nemám. Přišla jsem doslova s prázdnýma rukama. Sedím na zadní sedačce auta. Louis z posledních sil řídí a snaží se nás dostat do bezpečí domova. Pro mě však tohle už bezpečí žádné není. Ne potom všem. Potom co mi Luke provedl, potom co se mu stalo mojí chybou. Nikdy nebudu taková jako dřív.

,,Tay?" Calova ruka se dotkne mé a já sebou cuknu. ,,Co?" zachraptím. ,,Celou dobu na tebe mluvíme." ,,Promiň." omluvím se snad až příliš rychle. ,,Ne, nemáš se za co omlouvat. Já jen...my bysme...ublížil ti "tím" způsobem?" slovo tím zdůraznil. Vědí to. Dávám si na čas. ,,Ano, tím způsobem. Ale to je fuk, protože za vše mohu já." Zaslechnu jak si Mike odkašle. ,,Tay? Já se moc omlouvám. Za to jak jsem se k tobě choval. Byl jsem svině, není to tvá chyba. Zkrátka se to stalo. A z nějakého hloupého důvodu zrovna vám dvoum." Omlouvá se mi? Teď? Mám chuť mu na to něco odseknout místo toho jen zdvořile odpovím. ,,To nic. Odpuštěno." dokonce zvládnu i falešný úsměv. Co by mi pomohlo se s ním hádat v téhle těžké chvíli? Nic. Luka nemám a kluci jsou má rodina. Takže prakticky jsou to jediné co mám. Louis zprudka praští do volantu a já nadskočím. ,,Neměl jsem tě tam tahat. Mohl jsem čekat, že už nebude sám sebou. Ublížil ti. Znásilnil tě! A já si to budu vyčítat. Ten grázl měl naprostou pravdu budeme se tím co se stalo užírat celý život. Proto nás nechal žít. Divím se, že vůbec mě. Pracoval jsem tajně v jeho firmě za účelem prohrabat mu kancelář. Sakra. K čertu se vším!" znovu třískne do volantu a mě ukápne hořká slza. Prohráli jsme.

O TŘI MĚSÍCE POZDĚJI

Z POHLEDU LUKA

Je to zvláštní. Od té doby co jsem poznal tu dívku na ni neustále myslím. Nelze zapomenout na její plné rty, krásu a divokost v jejích očích. Proč jsem ji jenom ublížil. Á no jistě. Martinéz. Poslouchám ho. Jedna část mé mysli říká: STOP! Přestaň za ním poslušně běhat jako pejsánek a dělat za něho špinavou práci. A druhá na to pravý opak: Udělej vše co ti nařídí. Je to tvá jediná rodina. Jediná rodina? Copak jsem nikdy vážně žádnou neměl? Podle mých myšlenek ne. Vše je tak matné. A nevím co je pravda a co si jen má mysl představuje. Kdo mi tu pravdu poví? Kdo mi řekne co je skutečné?

Z POHLEDU TAYLOR

Už tři měsíce. Jak to mohlo zajít tak daleko? Čas jako by znamenal věčnost. Jako bych tu s tou vinou mohla žít navždy. S každým dnem cítím větší a větší bolest. Mé dny vypadají stejně. Ležím před televizí a hledím do prázdna. Všude je nepořádek a na stole i po zemi se válí papíry které bych měla vyřídit, ale kašlu na to. Jak daleko chci vlastně zajít? Netuším. Co nejdál to půjde. Nevím jak žije Louis. Nevím co dělají ostatní. Už dlouho jsem nic nejedla a má lednička je naprosto prázdná. Ani nepiju, ani nedodržuju hygienu. Jak říkám. Zkrátka jen sedím nebo ležím a zírám. Občas si zabrečím nebo se mi udělá zle. Občas zauvažuju nad tím jak chci vlastně Lukovi pomoct když jsem do téhle doby sotva pomohla sobě. A taky se mi zdá, že jsem ztloustla. Což nechápu vzhledem k mému nedostatku jídla i pitného režimu.

Přicházím z koupelny abych šla pokračovat v tom co dělám, když mě přeruší prudká bolest v břiše a já vybíhám na záchod. Skláním se nad mísou a zvracím. Celá zblednu a nemám ani sílu se postavit na nohy. Tak to bysme měli. Skvěle si vedu, vážně úžasně. Zaslechnu zaklepání na dveře a chci vstát, ale nejde to. ,,Dále!" zachraptím protože na nic jiného se nezmůžu. Zaslechnu kroky blížící se ke mně do koupelny. Mike. ,,Miku." vydechnu. ,,Proboha Tay." vlasy mi dá dozadu a pomůže mi vstát. ,,Řekl jsem si, že se na tebe zajdu podívat a asi bylo na čase. Slíbila si nám, že to zvládneš! Takhle si to chtěla splnit?! Luke by to tak nechtěl." zaskučí a já nic nenamítám, ale o tom co by Luke chtěl a nechtěl mi tu nemá co mluvit. ,,Vezmu tě do nemocnice. Vypadáš strašně. ,,Ne. Miku prosím ne!" zašeptám a prosím ho aby to nedělal. Ale marně. Jak jinak.

Stopujeme taxík a nasedáme dovnitř. Je mi děsně. Možná že mi ta nemocnice prospěje. Uvidíme. Mike si mě přitiskne k sobě a já se k němu zavrtám. Teplo a život. To z něho sílí.

Taxík nás vyhodí před nemocnici a my vystupujeme. Uvnitř cítím ten nepříjemný pach dezinfekce. Čekáme zhruba hodinu než nás doktor přijme. Nahlašuji mu všechno co chce vědět. Postupně zjištuje co mi je. Tyhle prohlídky nesnáším. ,,Slečno Montgomeryová uděláme vám pár testů pro jistotu." ,,Fajn." zavrčím. Mike odchází za dveře a já se svlékám. Delší dobu mě doktor vyšetřuje a po zhruba půl hodině s tím konečně skončí. ,,Sedněte si prosím zatím do čekárny Bude to chvíli trvat." poprosí mě a já jdu. Sedíme tam a zíráme do prázdna, ale Mike se mě snaží rozesmát. Dokonce se mu to i povede. ,,Slečno Montgomeryová." zavolá mě doktor. Vcházíme s Mikem dvonitř a já čekám přednášku ve stylu: Měla by jste se o sebe více starat. Potřebujete více potravy...a blablabla další doktorské kecy. Jenže on mě úplně zaskočí. ,,Jste těhotná." prohlásí jako by nic. Překvapeně pohlédnu na Mika. Tváří se stejně jako já.

Comm&vote :)