Oblivion 2

Oblivion/Happiness

(Předem se omlouvám, že jste na poslední část museli čekat tak dlouho. Celý hodiny a dny učení tomu fakt bránili, aby si někdo nemyslel jak na to kašlu...moc dobře víte, že jsem jinak přidávala snad každý den a někdy i víc částí za den :) )

Z POHLEDU LUKA

Možná jsem říkal, že mám plán, ale nejlepší je nad smrtí největšího mafiána v zemi nepřemýšlet, tedy pokud už nemáte co ztratit, jako v mém případě. Zbraň mám zastrčenou za opaskem. Nikomu se neohlašuju zkrátka vcházím do budovy Martinézovy firmy. Na rtech se mi vytvoří lehký úšklebek, ale nijak tomu nevěnuju pozornost. Musím vypadat strašně, protože lidé kolem mě se otáčí v lehkým úžasu a zděšení. Kdo by se byl divil. Musím si připomenout co mi Martinéz udělal.

1. Zničil mě.

2. Vzal mi mé vzpomínky.

3. Udělal ze mě svoji zbraň.

4. Týral mě.

5. Vzal mi moji Taylor i s mým dítětem a mým já...vzal mi nárok na to stát se otcem.

6. Takže zkrátka a dobře mě znovu zničil...

7. Mohl bych asi pokračovat donekonečna...

Oklepu se. Víc než cokoliv jiného si přeju jeho smrt a po téhle připomínce ve mně vztek vzrůstá s každým nádechem. Žena na recepci na mě co si pokřikuje, ale je mi to fuk. Kráčím do výtahu a ten se s máčknutím jediného tlačítka zavírá.
Nic mě nezastaví, před naplněním Martinézova osudu. Jeho existence skončí.  Přejíždím jedno patro za druhým a výtah se konečně s cinknutím otevře. Usměju se a udělám krok vpřed. Nic ho nezachrání. Pár kroky stojím přímo u jeho dveří do kanceláře...přiložím ucho ke dveřím a poslouchám...a pak ho zaslechnu jak s někým telefonuje. Jediným máchnutím ruky otevírám dveře a pistol držím před sebou. Mířím mu přímo na srdce. Martinéz vyděšeně ucouvne, ale nemá kam odejít. Jedině, že by chtěl vyskočit...ale to by byl ještě větší zbabělec než jsem si myslel. Musí čelit svému osudu.  Musí čelit tomu co si zaslouží..."zabil tolik mužů a žen...a i dětí." zařve mi hlásek v hlavě. Všichni ty muži a ženy měli rodiny a on je zabil s čistým svědomím. ,,Zavolám ti zpět." řekne klidným hlasem do mobilu a hovor ukončuje. Mobil odkládá na stůl a najednou se začíná usmívat. ,,Máš kuráž přijít až sem a mířit na mě zbraní hochu, to se musí nechat, ale co tě k tomu vede? Trochu mě zaráží proč si proti mě a co tu vůbec děláš...pracuješ pro mě jak si odolal mému vlivu?" poslední větu vztekle zavrčí.

,,Vašemu vlivu? Tak vy chcete hrát tu vaši hloupou hru? Sledujete mě už hodně dlouho aby jste mi vzal mé štěstí. Nechal jste mě žít na malou chvíli zjistit jaké to je a pak prásk a všechno bylo pryč! A vy jste mě opět zničil! Jak můžete být tak bezcitný! I k ženám a nenarozenému dítěti?!"

Nadzvedne obočí.

,,Luku, možná si nerozumíme, ale mluvíme tu oba o tom stejném? K nenarozenému dítěti? Přísahám že nic takového jsem v životě neudělal! Kdyby to bylo zapotřebí tak jistě, ale o tom nic nevím!"

Potichu zaskučím a jízlivě a hystericky se zasměju.

,,Marný pokus Martinézi. Zabil jste ji...zabil! Zabil jste mé dítě! Ale na to jaký krok podniknu dál už jste nemyslel že?"

,,Zatraceně vaše dítě?! O čem to mluvíte!"

,,Doopravdy nemám slov nad vaším nahraným divadlem. Je konec. Skončíte v pekle." přikládám prst na spoušť a to co mě usvědčí a ujistí, že je to správné je obrázek Taylor v mé mysli. Její úsměv, její vlasy, její vůně a její bříško v kterém nosila mé dítě. Vystřelím přímo na jeho srdce a budovou se ozve rána. Martinéz se svalí na zem a já sleduju jeho mizerný a utěšující konec. Útěcha, která mi na malou chvilku vrátila vše...pouze na malou. Kolem jeho těla se vytvoří kaluž krve a já pociťuju poprvé od ztráty Taylor, tu vážně velkou bolest.

***

O několik týdnů později

Vrávorám k mostu, který je přímo předemnou. Už jen kousek a bude konec. Zase se s nimi setkám. Postavím se přímo na most a dívám se dolu. Jsem vyřízený a nemám nic. Nemám co ztratit, jen má duše bude snad na lepším místě. Zničeho nic mám pocit  déjà vu. Cítím zvláštní atmosféru a taky cítím něco povědomě znamého. Uslyším hlas, který říká mé jméno...je to vůbec možné? Otáčím se a v tom to spatřím.

Z POHLEDU TAYLOR

                                                                          O několik týdnů později

Je to už dlouho. Týdny...možná měsíce, nevím, ztratila jsem pojem o čase. Pro mě je důležité jen jedno. To malé stvoření, které mě dělá šťastnou a každým dnem roste jako z vody. Jednou budu muset Alexovi povědět o jeho tátovi, ale tíží mě to. Co řeknu? Pravdu...? To sotva, ale zas tak moc lhát nebudu, jen mu řeknu pohádku. Krásnou pohádku. Že s jeho otcem jsem se seznámila v letadle na cestě do Camp Rocku...Stal se mým nejlepším přítelem, ale později jsem cítila mnohem víc a poprvé za celý svůj život, jsem věděla, že to bude dobré...že všechno skončí tak jak má. Řeknu mu i o našem společném bytě a životě, který trval jen chvilku...a řeknu mu, že jeho táta byl nejvíc nejstatečnější muž kterého jsem kdy poznala a milovala. O svůj život přišel, když byl v nesprávný čas na nesprávném místě...mohu to tak říct? Ano. Myslím, že ano. Bude těžké se zas jednou zamilovat, ale život jde dál i s tím co nás tíží. Nikdy to tak úplně nepřestane bolet, a vždy si budu vyčítat, proč jsem pro Luka neudělala víc.

***

Poprvé od doby co se to stalo se procházím ulicemi a parky v Los Angeles. Alex se na mě usmívá z kočárku a já neodolám mu ten úsměv oplatit. Čím dál víc se začíná podobat Lukovi, alespoň vím, že ho mám stále sebou a že mě nikdy tak úplně neopustil. V dálce zahlédnu nějakého šílence na mostě a ihned jdu rychlým krokem jeho směrem. Zezadu mi tak moc připomíná jeho...Luka. na chvíli jsem tak oblbnutá, že vážně vyslovím jeho jméno. ,,Luku?" a on se na to jméno otočí a já zahlédnu pod hustým strništěm a bledou pokožkou mého Luka. ,,To snad..." zajíknu se a po tvářích se mi kutálý slzy. Mám vyschlo v krku a nevím co říct.

Nic se neděje, ale pak se otočí a kráčí k nám. I jemu tečou slzy po tváři a já si uvědomuji jaké mám  nesmírné štěstí. Podívá se na mě a pak na Alexe. A v koutku úst zahlédnu krásný úsměv. Nedokážem nic říct, ani jeden z nás. Jen přihlouple na sebe civíme a napětí mezi námi povoluje...je toho tolik o čem musíme mluvit, ale tom podstatnou věcí je, že můj syn má otce. I Luke si to musí uvědomovat protože si bere Alexe do náruče...Luke brečí a já s ním. Malý pořád něco mumlá a my se smějeme. Je to jen sen? Pokud ano tak krásný sen. Pomyslím si.

Dokonalá představa otce s dítětem. Ne, tohle není sen. Je to skutečnost. ,,Já už vás nikdy, nikdy neopustím." zašeptá Luke. 

Tak a je konec :33 Hrozně moc všem děkuju, že jste četli i 2 díl Oblivion. Tedy alespon pár z vás vzhledem k tomu, že 1 díl četlo přes 13K :D :D Ale píšu to protože z toho mám radost a i když to nečetlo tolik lidí kolik jsem si představovala jsem víc než nadšená. :) <3  Děkujuuuuu. <3 :333