Oblivion 2

Oblivion/What if I fall

 POHLEDU TAYLOR

Jak se asi tak má cítit žena, která málem podlehla muži, jemuž se nedá říct NE? Otázka na kterou si snadno odpovím. Tak hrozně, jak se jen cítit zrovna teď a i jindy budu moct. Jedna má část říkala udělej to!  Zůstaň s ním. A pak se mi zjevila ta druhá, která dost jasně říkala NE, výraznými červenými písmy. Jsem pošetilá a hloupá.

Roztávám v každém kousku jeho dotyku mého těla.

Roztávám, když sténá.

Roztávám, ačkoliv vím, že to není povoleno.

Co víc dodat. A možná se mi to jen zdá, ale myslím, že mezi námi byl pokrok. Dobře, asi si nalhávám, jenže něčeho se chytit musím. Jinak by se ve mně zbourala ta velká tlustá zeď a všem dnům by nastal konec.

Když dorazím domu ve schránce mám vzkaz.

,,Kde pořád jsi? Máme o tebe strach. Prosím ozvi se." Cal, Ash a Mike.

Zamračím se a následně mé oči zaplní nezastavitelné slzy. Jestli se jim budu vyhýbat tak o ně přijdu. Sama proti celému světu? Tak to nechci. Schody beru doslova po třech. Věci hážu na zem a rozbíhám se k telefonu. Vytáčím jejich číslo do bytu. Nikdo to nebere a tak se rozhoduju je navštívit. Během deseti minut stepuju před jejich bytem. Zvoním jak na poplach.

,,Ano?" ozve se. Oddechnu si.

,,Tady Taylor." bzučák mě pouští dovnitř. Cal stojí ve dveřích a já se s úsměvem rozbíhám k němu. Neváhám a vrhám se mu do náruče. Ten  však nejdřív zaváhá, ale následně mě silně stiskne. ,,Ach Taylor. Tak moc si mi chyběla. Nám všem. Tohle nám už nedělej. Nemůžeme přijít i o tebe." polkne a jeho slzy mě zašimrají ve vlasech. On pláče? To znovu vyvolá i mé slzy. Oba tam stojíme a pláčeme jak malé děti. Cal mě zatáhne dovnitř a pokračujeme tam kde jsme skončili. K nám se přidají i Ash s Mikem a všichni se začneme smát. ,,Hrozně se omlouvám pokud jsem vás vyděsila. Musela jsem odjet a srovnat si to v hlavě." zalžu.

,,To bych pochopil, ale jediné co nechápu, je to proč lžeš?" odpoví smutně Ash. Uchváceně na něj zírám.

,,Taylor nezírej tak. Každému z nás bylo naprosto jasné kam jezdíš. Celé dny pryč. Myslíš, že jsme tak stupidní? Riskuješ svůj život. Ale né jenom svůj." Cal rukou ukáže do prázdna. No, né tak úplně. Na mé bříško. ,,Jak?...Miku?! Jak si mohl? Slíbil si, že jim to nepovíš!"

,,Promiň."

,,Taylor uklidni se. On za to nemůže. Nedokáže jen něco skrývat. Když přišel a řekl, že se nic neděje nedalo nám to a donutili jsme ho mluvit. Možná se ti to zatím skrývá dobře pod tou mikinou, ale hádám že Luke o tom neví? Brzo to zjistí. Chceš to tak? Proto to děláš? Myslíš si, že ho to vrátí zpět...?"

,,A co když jo?!" skočím mu do řeči. ,,Co o tom můžeš vědět. Já se aspoň snažím zatím co vy tu jen sedíte na prdeli a..." uvědomuji si jak moc jsem to přehnala.

,,Já..." polknu. Posadím se na gauč a ruce si opřu o čelo.

,,Máš pravdu. To nejsem já. Ale nemůžete mě tu násilím držet. Skuste to a stejně uteču."

,,Zatraceně. Mně jen nedochází jak můžeš riskovat život toho malého."

,,Jednoduše. Bez Luka to malé nechci." šeptnu.

Comm&vote :*