Oblivion 2

Oblivion/Lies

Z POHLEDU TAYLOR

,,Věděl jsem, že neposlechneš a vrátíš se." otočí se ke mně se skleničkou v ruce.

,,Bourbon?" 

Mírně a uchváceně přikývne.

,,Jak... ne víš co asi bych se neměl divit, víš toho o mě víc než já sám o sobě, že je to tak?"

,,Přesně jak říkáš."

,,Víš, že bych tě mohl jednoduše prásknout Martinézovi a stejně si tak odvážná přijít až sem."

Odvážná? Vážně to řekl?

,,Mohl, ale proč to teda neuděláš? V čem je problém? Nebráním ti v tom." udělám pár kroků blíž k němu. Sjede mě pohledem a odhálí své bílé zuby. Ten úsměv. Tak dokonalý a děsivý.

,,Fajn, dostala si mě. Jen abys věděla problém není v ničem. Ale pokud nemusím tak nepráskám. Náhodou si tvoji přítomnost celkem užívám."

,,Tomu se mi nechce věřit."

,,Ani mně. Nezapomeň, že co sem řekl to myslím vážně. Jsi chudinka a jsi sama. Máš nutkavou povinnost mě zachránit, protože si nic. Nikoho nemáš a tak se snažíš o nemožné." nakloní se ke mně a naše rty se skoro dotýkají. Narozdíl od včerejšího dne nemám strach. Tyhle slova už mi neublíží.

,,Mýlíš se. Sama nejsem. Mám svoji rodinu. Tvoji rodinu."

,,Lžeš! Nemám žádnou rodinu. Všichni mě opustili!" zařve vztekle. Napne všechny svaly a sklenička v jeho rukou se doslova chvěje. Položím mu své ruce na jeho a dívám se mu přitom do očí.

,,Tak tohle ti nakecali? Lež o tom že žádnou rodinu nemáš?! Ti lidi co tu se mnou byli kvůli tvé záchraně to byla tvá rodina!"

Ucukne a mé ruce odstrčí. Cítím se ublíženě přesto se není čemu divit. On moji pomoc prostě bude odmítat.

,,Neodmítej moji pomoc." hlas mi mírně přeskočí, ale snažím se znít co nejvíc tvrdě.

,,Já žádnou pomoc nepotřebuju." řekne důrazně. ,,Od tebe ani od nikoho jiného. Ani od těch lidí o kterých tvrdíš, že jsou má rodina! Samé lži. To už jste se všichni zbláznili?! Mně říkáte blázne ale zrovna vy máte co říkat. Nezávidím vám vaše prázdné a nudné životy. Mnohem radši pár životů vezmu než být tak zoufalej. Jako vy. Jako ty Taylor Montgomeryová!"

Zoufalost. Ano zoufalá budu, ale jenom kvůli němu.

,,Zoufalí lidé jsou pouze když jim někdo vezme někoho kdo je jim příliš životu důležitý." zkřivím rozlobeně ústa.

Z POHLEDU LUKA

Vrátila se a opět mi vykládá lži. Má hlava snad praskne. Vše co mi říká se snažím přijmout, ale jde to jedním uchem dovnitř a druhým ven. Nehodlá se vzdát nebo co? Co mám udělat abych to ukončil? Zabít ji? To by bylo mnohem snadnější a přineslo by mi to úlevu. Bez Martinéze však nemám povolení k něčemu neoprávněnému. Navíc mu nic nedlužím. Nechává mě tu zavřeného jak zvíře v kleci.

,,Dej mi pokoj." odpovím už jemně a sedám si na schody. Stojí tam jak tělo bez duše a trochu pociťuju lítost.

,,Co ti Martinéz udělal?"

,,Nic ti do toho není." odseknu.

,,Hele nemusí to vždy končit hádkou. Možná ti jde o to abys mě tímhle odradil, ale brzo ti dojde že to je marné."

,,Nechápu proč ti tak moc jde o to abys mě napravila. Mně nezměníš." dám ruku na své srdce. ,,Tohle nezměníš!" zařvu.

Zasměje se. Je jí to k smíchu?

,,Změním to. Stále je uvnitř tebe Luke kterého dostanu zpátky." zní tak sebejistě a nudně.

,,Tak se snaž dál. Krásko." zavrtím hlavou, zavřu oči a ruce si dám za hlavu.

Comm&vote :* :3 přes 700 čtenářů. Děkuju :)